To, že se na rozdíl od české literatury v té polské neustále objevují reflexe šoa, je známá věc. Nepřekvapuje ani, že takové motivy čtenář najde také v knize Dojczland Andrzeje Stasiuka. Přestože některé z jeho děl už byly převedeny do češtiny, tato kniha u nás zatím nevyšla. Kniha však byla – celkem logicky – přeložena záhy po polském vydání (2007) také do němčiny (2008). Existuje rovněž francouzská verze.
Vypravěč vystupující v roli spisovatele Stasiuka se snaží popsat stereotypní obrazy své vlastní a také kolektivní, sdílené Poláky obecně. Útlá kniha o stereotypech prostřednictvím stereotypů poněkud hledá sama sebe. Narátor se charakterizuje jako neustálý tulák a literární gastarbeiter. Obrazy míhají v rychlém sledu, tak jako sledujeme rychlé spisovatelovo přemísťování z města do města, ze čtení na čtení. Na hlubší reflexi většinou není čas, je třeba být uzavřen v hotelu a vypít litry piv, vín a hlavně jima beama, trochu popřemýšlet a zas spěchat na další vlak. Text leckdy proudí od jednoho výčtu k druhému.
Stasiukova próza je vystavěna na základě prostého principu. Pozitivní soudy o Německu jsou přirovnávány ke skutečnosti postkomunistické Evropy (Frakfurt Hauptbahnhof – bukurešťský Gara de Nord apod.), obrací se tak zažité geopolitické uvažování. (Opačný postup je také aplikován.) Tak jako v jiných jeho knihách je zřejmá fascinace rozpadem, nedokonalostí, která vybízí k zapojení fantazie. Vypravěč pohrdá Švýcarskem a velebí oblast bývalého NDR. Spisovatelská světáckost, rychlé soudy, inkasování peněz, litry alkoholu jsou cítit zbytečnou pózou. Občas však textem probleskne inspirativní postřeh (německé lpění na formě, aby se vše nerozsypalo versus polský chaos; automobily značky Mercedes, které dožívají mimo svou vlast jako ceněné a užitečné věci, přestože je doma už považují za odpad). Z některých vypravěčových postřehů může Čech nabýt pocit, že je vlastně Němec, neboť zde uváděné specificky německé znaky (např. sportovní pánský účes: vpředu krátké a vzadu dlouhé) jsou nejen polskými bohemisty často považovány za typicky české. Osobně mám leckdy pocit jako by v textu byla popisována skutečnost kolem roku 1990 či ještě starší období. Jakákoliv reflexe německo-turecké, německo-polské, německo-„arabské“ identity v knize chybí a popisovaná definice němectví, o kterou se vypravěč celou dobu snaží, je značně šablonovitá. Rovněž otázka německé národní viny po roce 1945 a lepší morální pozice Poláků je značně schematická. Polsko ve srovnání s Německem a Ruskem vychází téměř jako neposkvrněná panna. Snad zde vypravěč-katolík implikuje nějaké pokračování polského mariánského kultu. To vše zřejmě patří k Stasiukově kreaci – snad záměrné – postavy vypravěče jako značně mentálně omezeného a polskými historickými stereotypy zmítaného člověka.
Vypravěč logicky vzhledem k tématu textu reflektuje také německou nacistickou minulost (boj se stereotypním myšlením o starších lidech ve smyslu: Copak tito lidé asi dělali za války?) a reflexí šoa. Motiv šoa a německé i polské viny se v textu objeví v souvislosti s postavou spisovatele Henryka Grynberga, kterého Stasiuk zahlédne v lipských sklepeních během bizarní opulentní hostiny v rámci knižního veletrhu. (Ne náhodou se v textu dříve v souvislosti s kompozicí díla Dzieci Syjonu, které je vystavěno na principu fugy, objeví postava Johana Sebastiana Bacha a místní kostel sv. Tomáše.) Zvláště výrazný je pak motiv šoa na konci tohoto nezvyklého cestopisu. Vypravěč před odletem ze Stuttgartu sleduje symbolických dvanáct obrazovek, na nichž paralelně probíhá přenos modlitby papeže Benedikta XVI. za oběti holokaustu v Osvětimi. Vypravěč se sice domnívá, že jako Němec by měl papež ležet, a ne klečet, ale sám jako člověk, který na návštěvu Osvětimi nemá dost síly, k papeži a jeho aktu vzhlíží; na rozdíl od německých a zahraničních cestujících, již se bez jakéhokoliv zájmu o dění na obrazovkách spěchají odbavit.
Uměle a nepochopitelně vygradovaný závěr popisující výjevy na nebi působí zbytečně kýčovitě. Snad je vše jen jakási hra s rádoby barokní mariánskou poetikou, která má vyznít podobně povrchně jako některé vypravěčovy úvahy. Jeho promluvy snažící se vymanit z osidel stereotypů se do nich totiž samy chytají a bohužel leckdy poněkud nudí.
-šb-
Andrzej Stasiuk: Dojczland. Czarne, Wolowiec 2007.
