Filmy o válce a holokaustu mezi non-fiction a fiction

Tato zpráva se týká dvou filmů, které jsme za posledních čtrnáct dnů viděli a diskutovali o nich, shodou okolností v širší sestavě, se Šárkou Sladovníkovou, mojí ženou a v prvním případě i se Šárčinou kamarádkou. 10. března 2015 se konalo v Centru současného umění DOX představení britského dokumentu German Concentration Camps Factual Survey. Jsou to záběry, které bezprostředně po osvobození nacistických koncentračních táborů natočili spojenečtí kameramani. Film nebyl v roce 1945 dokončen, po sedmdesáti letech se k němu vrátili pracovníci londýnského Imperial War Museum, kteří ho dokončili a připravili pro klubové a festivalové projekce. Stopáž 72 minut, původní režiséři a producenti Alfred Hitchcock a Sidney Bernstein, premiéra se konala 2014. Většina prostoru je věnována Bergen-Belsenu, který osvobodili v polovině dubna 1945 Britové, objevují se však také Dachau a Buchenwald (osvobozené Američany), Osvětim a Majdanek (osvobozené Rudou armádou) a další místa. Síla tohoto snímku je v jeho drsné autenticitě, s kterou zpodobuje přeživší, zemřelé oběti, zadržené pachatele, spojenecké vojáky i německé civilisty. Proslulé sekvence hromad mrtvých těl převzal později Alain Resnais v Noci a mlze. Pojetí filmu splňuje to, co Henryk Grynberg postuloval jako „prawdu nieartystycznou“ a o čem již dříve psal Jan Grossman jako o „síle věcnosti“. Na diváka působí samotné představované scény a celkem střídmý komentář. Shodli jsme se na tom, že je to nejdrastičtější filmové zpodobení nacistických táborů, které jsme viděli. Pro mě je to obdoba Klimovova filmu Jdi a dívej se (1985). Otřes u diváků nepůsobí tradiční estetické prostředky, ale síla věcně podávaných faktů. To měl také patrně na mysli Adorno, když napsal, že po Osvětimi nebude možné psát básně, tedy umění v tradičním poetickém pojetí. Právě brutalita událostí druhé světové války a šoa, má-li být představena autenticky, nemůže používat běžné romantické ani realistické rekvizity. Zdá se mi, že o tom svědčí druhý z filmů.

23. března byl v rámci Febiofestu a jeho sekce reflexí druhé světové války v polské kinematografii uveden film Varšavské povstání. Představení se konalo v nové budově Národního muzea, uváděl ho ředitel Muzea Varšavského povstání Jan Ołdakowský. Ten řekl, že tento původně němý film vznikl (stejně jako britský snímek) sedmdesát let po Varšavském povstání (srpen a září 1944) sestřihem autentických dokumentárních záběrů, které tehdy pořídili polští kameramani. Zmínil se, že film byl dodatečně ozvučen a v dialozích se objevily dvě fiktivní postavy (ale ve skutečnosti jsou tři), jejichž příběh nás filmem provází. V diskuzi potom doplnil, že například sekvence, podle těchto dialogů natáčené v týlu německého protivníka, ve skutečnosti takto nevznikaly. Řekl, že cílem filmu byla historická hodnověrnost a snaha přiblížit tuto událost mladým lidem. Nedávno vzniklé Muzeum Varšavského povstání proto také každoročně vypisuje soutěž o nejlepší komiks s tímto tématem.

Také v tomto filmu najdeme otřesné a drastické záběry, i on je dokumentárně velmi cenný. Přesto je zřejmé, že autoři tohoto polského snímku zvolili jiný přístup než Britové. Stručně řečeno, Varšavské povstání je podáno jako příběh heroických statečných Poláků opuštěných Spojenci a marně se bránících proti přesile nepřítele. Kromě toho má film rysy tragického a sentimentálního milostného příběhu (láska kameramana Karla k dívce Jošce, s kterou si vyměňuje dopisy, končí jeho smrtí německou kulkou). Snad tím autoři filmu vyšli vstříc polské kulturní tradici a očekávání diváků. V každém případě však v úvodním slově nezaznělo, že již sám sestřih šestihodinového filmového materiálu do rozsahu 90 minut filmu je jistou interpretací a představuje riziko možné manipulace. To je ještě zvýrazněno výše uvedeným „příběhem“ a také například filmovou hudbou. I když ve filmu nejsou dohrávané záběry, nejde o dokument, ale jakýsi hybrid mezi dokumentem a fikčním příběhem, slovy jeho tvůrců jde o „první non-fiction válečné drama na světě“. Ve filmu se například několikrát objevují polští katoličtí kněží a je zdůrazněn polský patriotismus, ale nepadne ani slovo o Židech, kteří tvořili velkou část obyvatel Varšavy a z nichž se stovky povstání účastnily. Nejsem natolik historicky erudovaný, abych mohl autenticitu filmu jako celku posoudit. Ale rozdíl proti britskému dokumentu je tu zřejmý.

-jh-

Úvod > Aktuality > Filmy o válce a holokaustu mezi non-fiction a fiction