Historik umění a archeolog Bohumil Matějka je méně známou osobností českých dějin umění přelomu 19. a 20. století, což je částečně způsobeno jeho předčasným úmrtím ve věku čtyřiceti dvou let. Narodil se v Litoměřicích a po absolvování gymnázia zahájil studium dějin umění na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, instituci, s níž byla pevně spjata jeho další kariéra. Zde navštěvoval přednášky Otakara Hostinského, Josefa Durdíka, Alwina Schulze a Josefa Neuwirtha. Již během studia hojně cestoval, navštívil Itálii, Rakousko i Německo a v pozdější době také Francii. V roce 1893 získal na základě rigorózní práce Miniatury doby románské doktorský titul. Následně působil jako tajemník na Uměleckoprůmyslové škole a stal členem Archeologické komise ČAVU. Jako takový se podílel na vytváření soupisů památek. Koncem devadesátých let dokončil jedny z prvních svazků, věnované okresu lounskému a roudnickému.
Dále se autorsky podílel na druhém dílu soupisu roudnického okresu (spolu s Maxem Dvořákem) a na svazku věnovaném okresu litomyšlskému (spolu s Josefem Štěpánkem a Zdeňkem Wirthem). Vedle četných statí pro Časopis Společnosti přátel starožitností českých, Památky archeologické a místopisné a Český časopis historický patří zmíněné soupisy památek mezi Matějkovy nejvýznamnější uměleckohistorické práce. Dále se uplatnil při přípravě velkých výstav devadesátých let 19. století. Připravil retrospektivně zaměřenou uměleckou expozici Jubilejní výstavy (1891) a podílel se na instalacích Národopisné výstavy českoslovanské (1895) i Výstavy architektury a inženýrství v roce 1898. Vedle oboru dějin umění se věnoval také archeologii. Za svého působení v Národním muzeu vedl průzkum románských památek na Ostrově u Davle (1898– 1900) a na Vyšehradě (1903) a přičinil se o založení lapidária. Charakterizuje jej zájem o památkovou péči, jež se projevil pozicí korespondenta vídeňské Centrální komise i působením v Klubu Za starou Prahu.
Svou kandidaturu podpořil ujištěním, že disponuje akademickými sbírkami a je tak schopen zajistit vlastními silami potřebné učební pomůcky!
Bohumil Matějka získal postupně trojí docenturu na Akademii výtvarných umění, pražské univerzitě a české technice. Jeho univerzitní habilitační spis, věnovaný kostelu sv. Tomáše na Malé Straně v Praze, se vyznačuje především vyčerpávajícím studiem archivních materiálů. Metodologicky vyspělejšími pracemi jsou až jeho pozdější stati Příspěvky k dějinám středověké architektury v Čechách (1900) nebo O původu českých rotund románských (1901).
Matějka se specializoval především na středověké a novověké dějiny. Spolu s žádostí o habilitaci na pražské univerzitě předložil v roce 1896 také rozvrh plánovaných přednášek pro první čtyři semestry. Vedle všeobecného úvodu do dějin umění zamýšlel přednášet umění v českých zemích od románské doby po baroko. Svou kandidaturu dále podpořil ujištěním, že jako docent Akademie výtvarných umění disponuje tamními sbírkami a knihovnou a je tak schopen zajistit vlastními silami potřebné učební pomůcky, což bylo v té době žádoucí. Z pozdějších dokumentů pak vyplývá, že Matějka přednášel celou škálu témat s hodinovou dotací jedna až tři hodiny týdně: úvod do středověkého výtvarného umění, románské stavitelství v Čechách, umělecké památky doby Karla IV., pražské baroko, umělecko-historická cvičení, renesanční a barokní sochařství, Raffael a Michelangelo.
Počet jeho posluchačů postupně vzrostl z počátečních dvou na padesát jedna v zimním semestru 1902/1903 v případě cyklu o malířství a sochařství 19. století. Klement Benda vysvětluje takový nárůst posluchačů, mezi kterými předpokládá také studenty jiných oborů, stoupajícím významem a přitažlivostí oboru dějin umění. Již během akademického roku 1901/1902 však Matějkovy přednášky s tématem malířství 19. století dosahovaly počtu více než třiceti posluchačů, a tak můžeme usuzovat také na atraktivitu tématu. Pro srovnání, u přednášek s tématem středověkého umění či renesančního malířství a sochařství zaznamenáme ve stejné době počet posluchačů v rozmezí od třinácti do dvaceti dvou. Jako úspěšná se v takovém srovnání jeví také Matějkova přednáška o pražském baroku, kterou v letním semestru 1898/1899 navštěvovalo třicet tři posluchačů, což byl v té době v rámci jeho přednášek zcela výjimečný stav.
Matějka byl jedním z šesti představitelů akademie, jejichž spis se stal na jaře 1904 součástí oficiální odpovědi ministerstvu v diskuzi o směřování církevního malířství…
Významným mezníkem v Matějkově pedagogickém působení i v širším kontextu výuky dějin umění na pražské univerzitě byl rok 1904, kdy získal mimořádnou profesuru. Zároveň se jmenováním se vzdal paralelního působení v ostatních institucích. V době své rezignace na Akademii výtvarných umění se však ještě zapojil do diskuze týkající se směřování církevního malířství. Představitelé pražské akademie byli ministerstvem kultu a vyučování vyzvání, aby se vyjádřili k otázce úpadku církevního malířství a k možnostem jeho opětovného povznesení. Matějka byl jedním z šesti představitelů akademie, jejichž spis se stal na jaře 1904 součástí oficiální odpovědi ministerstvu.
Ve svém textu poukázal na nedostatek malířů věnujících se výhradně církevnímu malířství a také na závislost rozvoje tohoto oboru na dobových podmínkách a na individuálním nastavení umělce. Význam přikládal proudu realismu, který na rozdíl od polohy idealismu nesvědčí církevnímu malířství, a příslib lepších zítřků viděl v aktuálním nástupu nového idealismu. Tento text je ojedinělým svědectvím o Matějkově postoji k aktuálním uměleckým otázkám.
Post mimořádné profesury na pražské univerzitě byl nejprve nabídnut Karlu Chytilovi, jehož požadavky z pozice ředitele Uměleckoprůmyslového muzea byly ovšem shledány jako nepřijatelné, a tak byl jako další kandidát navržen právě Matějka. Doporučován byl pro svou dosavadní docenturu, návštěvnost přednášek, širokou publikační činnost a také pro své kontinuální působení v pražském univerzitním prostředí — to byl patrně argument, díky kterému definitivně dostal přednost před protikandidátem navrhovaným z Vídně, dnes věhlasným Maxem Dvořákem.
Jindřich Vybíral, který se tímto výběrovým řízením zabýval nejnověji, nahlíží celou problematiku prizmatem fungování tehdejší univerzity, zavedeného karierního postupu a také požadavku na konformitu — vyzdvihuje tak polaritu mezi Matějkou jako průměrným badatelem a Dvořákem jako talentovaným a v budoucnosti vlivným historikem umění. Jakkoli však Matějka nesnese srovnání s inovativním Maxem Dvořákem, jehož potenciál pro rozvoj dějin umění na pražské univerzitě je nepopiratelný, nelze mu upřít kvality, jakými jsou pedagogické vlohy, zkušenost s archivním i terénním výzkumem nebo praxe v muzejním prostředí. Vedle toho nelze při hodnocení jeho osobnosti opomenout jeho předčasnou smrt, a tedy nutně nenaplněné ambice.
Kde u nás dosud zastávají podobné úkoly skoro vesměs autodidakti bez tradice školské, tam by byl býval Matějka jistě dosadil vědomě školené absolventy svého semináře.
Svěřené funkce se Matějka každopádně ujal zodpovědně a v rámci své mimořádné profesury usiloval o zřízení adekvátním způsobem vybaveného uměleckohistorického ústavu. Společně s Otakarem Hostinským a Jaroslavem Gollem také zamýšlel získat Maxe Dvořáka na druhý post mimořádného profesora, ovšem Dvořák již profesuru získal ve Vídni. V dubnu 1907 Matějka podal žádost o potvrzení svého profesorského úřadu pro další období. V téže době se však již potýkal se zdravotními potížemi, které mu v řádném vykonávání profese bránily. Intenzivnějšího pokračování badatelské a pedagogické práce se už nedočkal — zemřel v prosinci roku 1909, v pouhých dvaačtyřiceti letech.
Určitou představu o povaze Matějkova pedagogického působení poskytují četné nekrology. Jeho výklad byl prý temperamentní, sugestivní, plastický a dokázal posluchače nadchnout. Svou přednáškovou činnost pak rozšiřoval o vycházky Prahou a okolím. Ačkoli nestihl vytvořit vlastní školu, můžeme uzavřít, že byl zřejmě velmi schopným a oddaným pedagogem. Cenný je v tomto ohledu postřeh Zdeňka Wirtha, který předpokládal, že by Matějkovo kontinuální pedagogické působení vedlo k etablování vrstvy erudovaných muzejních úředníků a úředníků památkových úřadů, tedy k profesionalizaci těchto pozic:
„Jeho výchova by jistě vedla k zřízení odborně školeného kádru musejních úředníků, ochránců památek, inventarisatorů jich a po případě úředníků památkových úřadů, jichž bychom tolik potřebovali právě nyní, v době organisace ochrany památek na podkladu vědeckém. Kde u nás dosud zastávají podobné úkoly skoro vesměs autodidakti bez tradice školské, tam by byl býval Matějka jistě dosadil vědomě školené absolventy svého semináře.“ Matějka vedle působení na univerzitě vedl také vycházky a přednášky určené širší veřejnosti. Dočteme se dokonce, že měl silný vliv na mladou generaci architektů a historiků umění, kteří v době jeho odchodu tvořili jádro Klubu Za starou Prahu. Matějkovo pedagogické i veřejné působení tak posluchače ve značné míře prostřednictvím přímého kontaktu s uměleckými díly směřovalo ke vztahu k pamětihodnostem Prahy a k památkové péči vůbec.