„Avšak bylo nám v nitru teplo, nám, bývalým žákům této fakulty a svědkům úporných bojů o každou novou skříň a o každý nový kout, kde bychom mohli se vtěsnati. Dusné místnosti s plynovými hořáky celý den rozžatými, páchnoucí záchody vedle, naprostý nedostatek pomůcek, několik ubohých lavic, do nichž jsme stěží usedali a na mnoho jiných z nás se již místa vůbec nedostalo — to jsou naše vzpomínky. A hle, zde nové, prostorné sály a pracovny, světlo a čistý vzduch naplňuje všechny místnosti, posluchárny, seminární pracovny — ó, blahoslovený 28. říjne!“
Tento povzdech nad nedávným stavem filozofické fakulty a chválu konečně změněných poměrů napsal do Národních listů v roce 1923 Jan Thon. Absolvent literární historie a tehdy již ředitel městské knihovny se zúčastnil slavnostního otevření nové univerzitní budovy v Břehové ulici. Plány na postavení reprezentativních staveb pro filozofickou, teologickou a právnickou fakultu existovaly již před první světovou válkou, na začátku dvacátých let však ještě nestála ani jediná. V blízkosti asanačního bloku X, vyhrazeného humanitním fakultám, ale vznikla pro úřad pro zahraniční obchod jedna z prvních veřejných budov první republiky. Komise a později úřad pro zahraniční obchod, instituce zřízená speciálním zákonem, měla fungovat pouze po přechodnou dobu, dokud nebude překonána poválečná krize.
Od počátku proto bylo jasné, že budova pak připadne jiné organizaci. Tou se stala filozofická fakulta, která tak ještě před postavením budovy na dnešním Palachově náměstí získala moderní prostory. Své vlastní důstojné místnosti díky tomu konečně dostal také Ústav pro dějiny umění pod vedením Karla Chytila. Thon si v reportáži o nové budově Karlovy univerzity lehce posteskl: „Dožít se takové události před převratem, co by to bylo příprav, co široké slávy a vnějšího lesku!“ V roce 1923 sice neprovázela otevření nové budovy větší slavnost, přesto se sešla celá řada významných osobností, které měly co obdivovat. Hlavní pýchou Chytilova semináře, kterou neopomněl zdůraznit snad žádný článek o otevření budovy filozofické fakulty v Břehové, se stala velká knihovna vybavená malovanými skříněmi obsahujícími svazky vázané v kůži s červenými ořízkami a zlatým písmem, doplněná replikami uměleckých děl. Nic podobně nákladného si nedovolila pořídit Univerzita Karlova. Šlo o dar vinohradského faráře Ferdinanda Josefa Lehnera, o jeho drahocennou kaplanku.
Ferdinand Josef Lehner se narodil v Rokycanech, vystudoval v Praze a v roce 1862 byl vysvěcen na kněze. Po kratší službě na venkově působil jako kooperátor při kostele sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně. V roce 1884 inicioval založení Jednoty pro vyzdobení chrámu sv. Cyrila a Metoděje a jako její jednatel měl významné slovo ve stanovení ikonografického programu kostela i ve výběru jednotlivých umělců. Díky tomu se v praxi intenzivně podílel na pražském uměleckém životě. V pozdějším věku se začal umění věnovat také teoreticky. Nejprve zejména církevní hudbě. Od roku 1874 vydával časopis Cecilie, podílel se na činnosti Akademie křesťanské, kde vedl hudební odbor a aktivně působil také v jejím archeologickém odboru.
Výbor sekce archeologické zanáší se velkolepou myšlenkou, sestaviti především úplný inventář uměleckých památek církevních v zemích koruny české
Rok po založení Cecilie pak začal vycházet měsíčník věnovaný výtvarnému umění a architektuře pojmenovaný Method. Ferdinand Lehner ho redigoval, vydával a v prvních ročnících také psal téměř všechny příspěvky. Informoval v něm o činnosti křesťanské akademie a publikoval své studie a menší zprávy. Většinou se věnoval raně křesťanskému a středověkému umění, hned v první ročníku ale vyšel například také krátký životopis Michelangela. V průběhu let se mu podařilo získat větší okruh autorů a v Methodu vycházely například články Augustina Sedláčka, Zikmunda Wintera, Antonína Podlahy, Rudolfa Kuchynky, Cyrila Merhouta, Josefa Teiga a Eduarda Šittlera. Texty renomovaných historiků tak doplňovaly Lehnerovy články, které sice vypovídají o autorově zaujetí pro věc a souvislé vytrvalé činnosti v oboru, mnohdy však trpí jeho amatérským a nekritickým přístupem. Vedle dílčích studií a článků věnovaných liturgii se Lehner zabýval hlavně prací soupisového charakteru.
Společně s Antonínem Baumem sestavil v roce 1878 seznam „archeologických otázek“, které pak vydala Akademie křesťanská jako metodický návod pro své členy, zejména faráře, k sepsání základního popisu církevních památek. „Výbor sekce archeologické zanáší se velkolepou myšlenkou, sestaviti především úplný inventář uměleckých památek církevních v zemích koruny české“, tak definoval Lehner v roce 1878 své neskromné cíle. K tomu měly jako hrubý podklad posloužit právě odpovědi na „Otázky“. K dotažení této „velkolepé myšlenky“ však neměl Lehner dostatečné zázemí ani dostatek kvalifikovaných spolupracovníků. Výsledky nakonec publikoval pouze v Methodu. Velkou část práce na soupise navíc vykonával sám.
Objížděl, zakresloval a popisoval zejména středověké kostely. Své zápisky a náčrty z terénu pečlivě upravoval zcela v „duchu puristických restaurátorů“, jak s mírnou výtkou poznamenal Karel Chytil. Nezaznamenal všechny odchylky a nepravidelnosti, ale naopak rekonstruoval stav, jaký podle něj středověcí stavitelé původně zamýšleli — a který nikdy neexistoval. Takto vytvořené půdorysy a pohledy publikoval v Methodu a stejný materiál položil také základ pro jeho ambiciózní Dějiny umění národa českého. Podařilo se mu dokončit pouze první díl věnovaný době románské, který vyšel ve třech svazcích. Dílo pojmenované podle vzoru Palackého dějin samozřejmě představovalo vrchol Lehnerovy celoživotní práce, v odborných kruzích však sklidilo oprávněnou kritiku. Jeho nejuznávanější vědecký úspěch je proto ustálení datace Vyšehradského kodexu, který se mu podařilo spojit s korunovací Vratislava II., mylně se však domníval, že musel vzniknout v Čechách.
Každý krejcar hodinami krušně vydělaný ukládal jsem na knihy. Ideálem mladistvých snů byla knihovna.
Ferdinand Lehner neměl formální historické vzdělání a jeho přístup byl problematický nejen z pohledu jeho následovníků, ale i podle mínění některých jeho vrstevníků. Chytil o něm napsal, že „pocházel z generace romantiků“, což vedle idealismu a naivity v některých otázkách znamenalo také silně národně pojaté dějiny vývoje českého umění. Vyhraněný nacionální postoj ho mimo jiné dovedl do opozice proti Alfredu Woltmannovi, německému historikovi umění, který nastoupil na profesorskou stolici po Janu Erazimu Vocelovi, tehdy již několik let volnou. „Na oblažení šťastných vysokých škol poslán jest z Berlína učenec nejčistší krve pruské Dr. Alfred Woltmann, aby lásku k umění utvrdil, co železem přitaženo jest,“ napsal v roce 1878 do Methodu. Po bouřlivých studentských demonstracích musel Woltmann opustit Univerzitu Karlovu, ale ještě před tím se mu podařilo založit sbírku vědeckých pomůcek, knih, fotografií a reprodukcí, které byly nezbytným předpokladem pro studium dějin umění. Snad to byla zčásti právě averze vůči Woltmannovi a fakt, že po rozdělení univerzity připadla tato sbírka její německé části, co inspirovalo Lehnera k myšlence poskytnout materiální základ českému semináři pro dějiny umění.
Jisté je, že po většinu svého života systematicky budoval knihovnu zaměřenou na umění raného křesťanství a středověku. „Každý krejcar hodinami krušně vydělaný ukládal jsem na knihy. Ideálem mladistvých snů byla knihovna. Prvním kusem nábytku, který jsem si co novosvěcenec zhotoviti dal, byla skříň na knihy, která vbrzku se naplnila,“ informoval o svých zálibách čtenáře Methoda. V článku „Má kaplanka“ se loučil s původním umístěním své sbírky v karlínském bytě, protože se stěhoval na vinohradskou faru. Údajně na základě mnohých žádostí otiskl Lehner v Methodu hned tři fotografie místnosti, v níž bydlel 27 let. Doplnil je také obsáhlým a mnohdy emotivním popisem nábytku i knih. Pro knihovnu, na které velmi lpěl, nechal zhotovit novogotické skříně — „jsa tehdáž postavy gotické, byl jsem ctitelem gotiky“ — a Josef Hellich mu do polí v nich namaloval několik sakrálních námětů. O tom, jak rád se svou knihovnou pyšnil, vypovídá nejen sám článek „Má kaplanka“, ale také historky, které v něm uvedl. Jednou ho například navštívil Maurus Wolter, zakladatel Beuronské kongregace benediktinského řádu, jehož prý Lehnerova „gotika velmi bavila“ a vyprávěl o ní v Beuronu. Již v době publikace textu „Má kaplanka“ Lehner promýšlel, co se stane s jeho majetkem, až zemře. „Až umřu, postěhují se miláčkové moji, obrazy i knihy s veškerými ostatními sbírkami do některého z museí pražských, aby se jim nestýskalo.“ Starost s odkazem ho pak provázela po zbytek života.
Jednání o podobě českého historicko-uměleckého ústavu, který chtěl svým odkazem Lehner založit, se protáhla až do roku 1912.
Nejprve se pokusil propojit osud své knihovny s rekonstrukcí chátrajícího kláštera sv. Anežky. V roce 1905 nabídl Praze svou sbírku pod podmínkou, že bude umístěna v klášteře blahoslavené Anežky Přemyslovny. Podstatnou součástí daru bylo také 100 000 korun v komunálních úpisech Zemské banky a akciích společnosti Unie v Praze a Měšťanského pivovaru na Král. Vinohradech. Podle Lehnerových představ ale nesmělo město tento fond utratit a úroky z něj mohlo využít pouze na rozšiřování knihovny. Městská rada proto otálela s přijetím dva roky a nakonec dar v roce 1907 odmítla. Jednání o podobě českého historicko-uměleckého ústavu, který chtěl svým odkazem Lehner založit, se protáhla až do roku 1912. Tehdy Lehnerův dar přijala městská rada Vinohrad s tím, že knihovna bude umístěna v Národním domě. Předtím ještě uvažovali o stavbě muzea v Havlíčkových sadech. Neuskutečnil se však žádný z těchto plánů. Ferdinand Lehner zemřel v květnu roku 1914 a než se ve věci jeho pozůstalosti pokročilo, vypukla válka a knihovna musela být dočasně deponována ve skladišti.
Vlekoucí se jednání, o kterých pravidelně informoval tisk, i Lehnerova úspěšná snaha budovat pověst o své úctyhodné knihovně navíc vedla mnohé k úvahám, že vinohradský kněz mohl naložit se svými prostředky jinak a lépe. Kritika se snesla na Lehnera ještě za jeho života. Když Věstník katolického duchovenstva referoval o zamítnutí plánovaného Lehnerova odkazu městskou radou, neopomněl zmínit, že bohužel „msgr. Lehner zapomněl úplně na druhý kostel, který se má v jeho farnosti, která čítá dnes na 80.000 duší, stavěti. […] Mezi tím, co se bude na druhý kostel vinohradský sbírati po haléřích, dostává problematické museum od faráře téhož místa dar stotisícový.“ Ještě mnohem ostřeji vyzněla výtka místního rokycanského týdeníku Žďár. V roce 1912 se v něm psalo o „velkolepém daru“ jejich rodáka vinohradské obci. Po veskrze pozitivní zprávě následoval oddělený text, který emotivně popisoval strádání slepé, slabomyslné stařeny a nemocného kolotočáře. Pointou bylo, že jde o sourozence Ferdinanda Lehnera. „A na Král. Vinohradech žije bratr pí. Šimandlové, velkodušný dárce, monsignor Ferd. Lehner, farář na nejbohatší snad faře v celém království, který na sklonku svého života činí bohaté obci stotisícový odkaz.“
Když se o Lehnerově pozůstalosti začalo jednat po válce, již se sice neobjevovaly zmínky o jeho hladovějících příbuzných, ale problém s umístěním trval. Iniciativy se proto chopilo osvětové oddělení ministerstva školství a zásluhou Zdeňka Wirtha Vinohrady propůjčily na dobu neurčitou knihovnu i se sbírkou reprodukcí semináři při stolici profesora Karla Chytila. Ten se problematického odkazu, o kterém se prý často mluvilo jako o „danajském daru“, chopil velmi svědomitě. Ještě před dokončením prostor určených univerzitě v Sakařově budově v Břehové ulici publikoval v novinách článek „Ústav pro dějiny umění při české univerzitě a odkaz Lehnerův“, promluvil o knihovně při jejím slavnostním otevření a u příležitosti výročí smrti Ferdinanda Lehnera pronesl přednášku o jeho působení a historicko-uměleckém ústavu, po které následovala prohlídka semináře. Text přednášky navíc vyšel v Ročence Kruhu pro pěstování dějin umění. „Bylo to něco, co se stalo bez mála mythem, o čem vznikly celé legendy, k nimž již za života přispěl majitel sám,“ napsal Chytil o Lehnerově knihovně v článku pro Národní listy. Vědomě v jeho díle pokračoval a s Lehnerovou milovanou kaplankou propojil novou nadějnou etapu v rozvoji Ústavu pro dějiny umění na Univerzitě Karlově.
Já bych se, pánové, obracel v hrobě, kdyby se má knihovna a sbírky měly po mé smrti prodávati…
V budově v Břehové nechal architekta Josefa Sakaře ve spolupráci s dalším architektem a truhláři postavit Lehnerův dřevěný nábytek — umístění knihovny v původních skříních bylo ostatně v podmínkách smlouvy s Vinohrady. Díky fondu, jehož výše ve dvacátých letech přesáhla 200 tisíc korun, se navíc mohla seminární knihovna rozrůstat mnohem lépe, než kdyby byla závislá na dotacích od univerzity — jeden rok dostaly údajně dějiny umění na materiální pomůcky pouze deset korun. Většinou však měly vyšší příspěvky. Od Chytilovy profesury dokonce přibyly mimořádné dotace na vybavení semináře. Řadu drahých uměleckohistorických publikací by si ovšem nemohl ústav bez pomoci Lehnerova fondu dovolit ani po převratu.
Chytil ve svých projevech opakovaně zdůrazňoval těžké začátky oboru, který se v druhé polovině 19. století a v prvních letech 20. století v Čechách teprve formoval a on sám ho pomáhal etablovat. Přestože Lehnera považoval do značné míry za diletanta a romantika ze staré školy s řadou nereálných cílů, zasadil se významně o to, že jeho odkaz zůstal pevně spojen s univerzitním ústavem. Z Lehnerova celoživotního nadšení, nesmírné pracovitosti a sběratelské vášně tak měly prospěch ještě generace po jeho smrti. Předsudky zatížená a bezmála legendami opředená pozůstalost vinohradského kněze těžko mohla najít lepší uplatnění. „Já bych se, pánové, obracel v hrobě, kdyby se má knihovna a sbírky měly po mé smrti prodávati,“ vyjádřil to Ferdinand Lehner, když děkoval sboru vinohradského obecního zastupitelstva za přijetí jeho knihovny.