Snad těžko bychom hledali Vocelovi podobnou osobnost, která by v českých zemích stejným dílem zasáhla do dobového uměnovědného diskursu, a tím pomohla jeho vědeckému etablovaní. Zisk jeho mimořádné profesury (české archeologie a dějin uměni) a následně řádné profesury (archeologie, dějin uměni a české literatury) neznamená jen impuls pro osamostatňovaní a další rozvoj uměleckohistorického oboru, současně s tím Vocel zanechal první a jisté stopy dějin uměni na půdě pražské univerzity. Z toho důvodu je vcelku pravém pokládán za „otce českých dějin uměni“.
Jan Erazim Vocel se narodil 23. 8. 1802 do rodiny kutnohorského pekaře Jana Václava Vocela jako nejstarší z pěti děti. Ve svém rodném městě později navštěvoval i obecnou školu. Na doporučeni zdejšího katechety byl poslán na studia do Prahy na piaristické gymnázium v Panské ulici. Posléze jeden rok studoval filozofii na Karlo-Ferdinandově univerzitě a poté odešel studovat pravá do Vidně, ty však nedostudoval. Posléze se živil jako vychovatel ve šlechtických rodinách Černínů, Pallavicini, Šternberků, Salm-Salmů a Harrachů. Pravě díky Harrachům měl možnost cestovat po cele Evropě — navštívil Uhry, Benátky, Řím, Neapol, Solnohradsko, Holandsko, Belgii, Německo. Ve Vídni se mimo jiné setkal s Františkem Palackým a Josefem Vojtěchem Melichem, právě toto přátelství spoluurčilo směr jeho pozdějšího profesního zaměřeni. Po návratu do Prahy roku 1842 byl Vocel Františkem Palackým a Janem Norbertem z Neuberka přizván do Archeologického sboru při Museu království Českého a o rok později zde byl jmenován jednatelem. Rovněž mu byla svěřena redakce Časopisu Českého museum (zkráceně Muzejník), kterou do té doby vedl Pavel Josef Šafařík. Právě tyto aktivity podpořily Vocelův zájem o historii a hmotnou kulturu na úkor jeho dřívějšího ušili na poli literárním.
…po rozehnáni tzv. kroměřížského sněmu o rok později bylo jasné, že jeho politická kariera právě skončila.
Svůj první archeologicky článek „O zachovaní starobylosti českoslovanských“ publikoval Vocel hned ve druhem čísle Muzejníku v roce 1843 a lze jej vyložit též jako teoreticky program oboru. V podstatě hovoří o nerozlučnosti písemných a hmotných (tedy i uměleckých) památek, které se mají stát východiskem vědeckého zkoumaní a následně mají poskytnout poznaní „života duševního a pospolitého slovanských předků našich”. A právě tato zkoumaní měla byt účelem oboru, jenž Vocel nazývá archeologii českoslovanskou. Aby však mohla být archeologie pěstovaná, požaduje předchozí vyhledaní předních národních památek a jejich ochranu, ať už na místě, nebo v rámci muzejní sbírky. V tomto smyslu navazuje na předchozí generace uměleckých topografů a spisovatelů, z nichž řadu v poznámkách své práce přímo cituje, krom starší generace zastoupené například Karlem Josefem Bienerem z Bienberka, Josefem Dobrovským a Matyášem Kalinou z Jathensteinu se zde též odkazuje na prací Handbuch der Kunstgeschichte Franze Kuglera, který rovněž aktivně usiloval o zmapovaní uměleckých památek a jejich sepsání.
Na předchozí článek Vocel později navázal a dále jej rozpracoval do podoby samostatné práce. Německa verze Grundzuge der Bohmischen Alterthumskunde z roku 1845 s působivými ilustračními tabulemi od J. V. Hellicha měla ambice byt spíš vědeckou prací oproti české verzi následně vydané pod názvem O starožitnostech českých a o potřebě chráníte je před zkázau, která měla plnit vice úlohu osvětové příručky pro příznivce a milovníky památek mezi vlasteneckou veřejnosti. V podstatě ji můžeme považovat za jednu z prvních, ne-li skutečně první, česky psaných typologických příruček v oboru dějin uměni. Lze se domnívat, že tyto práce sehrály též svou roli i pro pozdější Vocelovo jmenovaní do funkce konzervátora Ústřední komise pro město Prahu, kterou zastával až do své smrti. Jan Erazim Vocel byl ve volbách roku 1848 zvolen do ústavodárného Říšského sněmu coby poslanec za obvod Polička. Avšak po rozehnáni tzv. kroměřížského sněmu o rok později bylo jasné, že jeho politická kariera právě skončila. Revoluční děni též zapříčinilo, že Archeologicky sbor prakticky neexistoval a stejně tak i muzejní časopis ztratil svůj lesk, proto Vocel znovu upnul pozornost k pražské univerzitě ve snaze získat zde placené místo.
Profesorský sbor 8. listopadu svolil ke zkušební přednášce, kterou před sborem přednesl v Klementinu — proběhla úspěšně…
Uvažoval o něm ostatně již v roce 1836, kdy byl vypsán konkurs na katedru českého jazyka a literatury, do něhož se ale nakonec nepřihlásil. Mimo to si uvědomoval, že do budoucna bude potřeba vice školených odborníků v oblasti archeologie a ochrany památek, a bude tudíž zapotřebí je někde vychovat. Zřejmě i to byl jeden z motivů, proč se zamýšlel angažovat na univerzitní půdě. Vocel tedy 29. října 1849 podal na profesorské kolegium žádost, aby byl u ministra vyučovaní Lva Thun-Hohensteina navržen za mimořádného profesora české archeologie a dějin uměni. Profesorský sbor 8. listopadu svolil ke zkušební přednášce, kterou před sborem přednesl v Klementinu — proběhla úspěšně, na čemž měly jistě podíl i jeho předcházející vychovatelské zkušenosti.
Na základě doporučeni profesorského sboru, proto předal místodržící baron Mecsery zprávu ministru Thun-Hohensteinovi, který Vocela i přes jeho liberální politické postoje nakonec profesorem jmenoval. Zpětně lze Vocelovu mimořádnou profesuru chápat i jako jakýsi závdavek, který měl do budoucna pojistit jeho politické smyšleni a loajalitu. Jeho styky s osobnostmi českého liberálního života nicméně zůstávaly i nadále vcelku živé, což před ministerstvem Vocelův obraz oddaného služebníka kazilo. V následujících letech se to možná také odrazilo v zamítaní žádosti, které v souvislosti se svou profesurou podával. Vocel začal přednášet hned v letním semestru roku 1850 s dotaci pěti hodin týdně. V zahajující přednášce Uvoď k přednášení o archeologii české, již proslovil před publikem dne 10. dubna 1850, se zápalem hovořil o významu historie, skrze niž lze poznat povahu národa a jeho kulturní úroveň. Apeloval tím na potřebu ochrany uměleckých památek a vyslovil požadavek vědního oboru zaměřeného na jejich zkoumaní. Následně navázal přednáškou Česká archeologie pohanské doby, v zimním semestru následovala O uměleckých starožitnostech křesťanského středověku a Krasověda
…znovu zaslal žádost o řádnou profesuru, které bylo tentokrát již vyhověno, a byl jmenován řádným profesorem archeologie, dějin uměni a české literatury.
O Vocelovy první přednášky byl velký zájem, zřejmě i pro jejich vlastenecké naladěni. Vocel také mimo jiné využil příležitosti zrovnoprávněni jazyků na univerzitě a začal jako jeden z prvních profesorů přednášet česky. Od zimního semestru 1851–1852 však z politických důvodů začal zájem o jeho lekce upadat, na což reagoval zahájením přednášek v němčině; poprvé v zimním semestru 1853–1854 na téma Kulturgeschichte des Mittelalters. V druhé polovině padesátých let se již nezabýval jen středověkým uměním, ale též uměním antickým a předkřesťanským. Ke konci padesátých a přes cela šedesátá leta se pak objevuji přednášky úzce zaměřené na české uměni v období gotiky (zvláště v období vlády Přemyslovců a době husitských válek) a renesance (do nástupu Habsburků na česky trůn).
Procházíme-li seznam dalších Vocelových přednášek, je dobře patrny již z názvů široky tematicky záběr jeho zájmu, který se od pravěké archeologie a dějin uměni posouval k pomocným vědám historickým, estetice a k historii pravá a literatury. Těžištěm většiny přednášek je zejména doba středověku, kterou chápal jako klíčové období dějin českého národa. Roku 1851 se Vocel ucházel o rozšířeni profesury archeologie o estetiku, a tím i navýšeni dosavadního platu z 600 zl. Na rovných 1000 zl. Jeho žádost však byla po prozkoumaní komisi zamítnuta, neboť v oboru estetiky nemohl vykázat žádnou odbornou činnost. Neúspěšný byl také o rok později. Teprve v roce 1853 se mu podařilo uspět alespoň se změnou názvu své profesury z české na obecnou archeologii, přičemž k tomu začal přednášet i německy. I díky tomu mu byl roční plat zvýšen na 1000 zl.
Úspěšná nebyla ani Vocelova žádost o jmenovaní řádným profesorem v roce 1861. Obrat nastal až o rok později, kdy byl vyzván profesorským kolegiem fakulty a následně prostřednictvím akademického senátu i ministerstvem, zda by se nechtěl trvale ujmout přednášení české literatury. S kladnou odpovědi Vocel znovu zaslal žádost o řádnou profesuru, které bylo tentokrát již vyhověno: 24. května 1862 byl jmenován řádným profesorem archeologie, dějin uměni a české literatury.
Jan Erazim Vocel byl za svého života velice angažovanou osobnosti a zastával řadu funkci. Kromě již zmiňovaných aktivit v Archeologickém sboru, v redakci Muzejníku, v Památkách archeologických a místopisných, a kromě pedagogické činnosti na pražské univerzitě byla důležitá především funkce konzervátora pro město Prahu. Díky tomu se dostával do situaci, kdy na žádost pražského magistrátu a dalších činných orgánů musel vydávat dobrozdání o hodnotě řady pražských i mimopražských uměleckých památek. Tyto funkce staly Vocela jistě mnoho času a energie. Jeho badatelská a publikační činnost však plynule prostupovala napřič jeho aktivitami v institucích a přičteme-li k tomu i značný tematicky a časový rozptyl, nelze se divit, že většinu prací zveřejnil v podobě kratších studii na stránkách dobových periodik.
Jednu z výjimek tvoři jeho opus Magnum — dvoudílná práce Pravěk země české (první dli vydaný 1866 a druhy 1868),díky níž je obecně brán víc za archeologa a která tak trochu upozadila jeho ostatní uměleckohistorické příspěvky. Z nich je však nutné vyzdvihnout Vocelův článek o románské architektuře v Čechách — uveřejnil zde zárodek soupisu raně středověkých sakrálních staveb v Čechách, který se na dlouho stal základním pilířem pro studie dalších generaci historiků uměni. V této souvislosti se též zabýval terminologickou otázkou pojmů „byzantinský “ a „románský”, z nichž druhy uvedl do kontextu české raně středověké architektury. Učinil tak na základě analýzy několika staveb, díky které začal spatřovat význam západoevropské.
V průběhu šedesátých let a na sklonku života se Vocel krom architektury zabýval i problematikou středověké, a zvláště pak knižní malby, i když zde je nutno zmínit, že v ožehavém sporu o původ Rukopisu královedvorského a zelenohorského přijal po vzoru Palackého jejich pravost. Oproti tomu v několika dalších studiích přispěl k poznaní stěžejních děl středověkého knižního malířství, zejména Vyšehradského kodexu, rukopisu Mater verborum, Pasionálu abatyše Kunhuty a Velislavovy bible a ve studiu rukopisů se dostal až na počátek 16. století.
Náhlá Vocelova smrt 16.záři 1871 zapříčinila, že text o Veleslavovi bibli zůstal jen rozpracovaný. Přesto však byl ve své neúplnosti posmrtně otisknut. Po Vocelově smrti se přednášení středověké paleografie ujal městský archivář pražsky Jan Elmer, literárních dějin Martin Hatila a klasického uměni antiky roku 1872 profesor Otto Vendor. Dějin uměni se teprve roku 1873 ujal německy badatel Alfred Woltmann.
O osobnost Jana Erazima Vocela a jeho odkaz se v současnosti „přetahuje“ hned několik oborů a nikoliv nepravém. Jeho ustavující zásluhy o rozvoj archeologie a dějin uměni na pražské univerzitě jsou jen stěží přehlédnutelné a zisk první profesury v těchto oborech je toho jasným dokladem. Mimo to po sobě zanechal mnoho faktograficky bohatých studii publikovaných na stránkách dobových periodik, k nimž se odkazovaly pozdější generace a pro současné badatele jsou významným historickým pramenem. Především položil základy pro badání raně středověké architektury, stejně tak i středověké malby.
Obecně se Vocelův přistup pohybuje v dobově obvyklém rámci heuristiky a kulturní historie ve snaze vyhledávat památky a popsat je. Avšak oproti mnoha svým současníkům ve svých textech zúročuje zkušenosti z řady oborů (pomocných věd historických, literární vědy, pravá apod.) a snaží se tato zjištěni propojovat. K uměleckým dílům přistupuje vesměs jako k vlasteneckým památkám, dokladům kulturní úrovně národa. Postupem času je tak možné sledovat, jak se plynule přetváří z literáta pozdního romantismu do role kritického badatele, který se pokouší svůj přistup systematizovat. „Vocelovská” doba dějin uměni na pražské univerzitě se zda byt samostatnou uzavřenou epizodou, jakousi forbínou před vznikem skutečně samostatné katedry. Obecně se rovněž uvádí, že si Vocel nestačil vychovat žádného výrazného následovníka, který by zajistil jistou kontinuitu. Avšak mezi vesměs prakticky neznámými Vocelovými posluchači se roku 1864 na přednášce Christliche Kunstarcheologie objevilo jméno mladičkého Otakara Hostinského, který o řadu let později usedl na profesorskou stolici svého učitele.