Pečírkův nekrolog začal Jaroslav Pešina tím, že popsal jeho vystupování a charakteristický styl, kterým přednášel i psal: „Nenapodobitelným způsobem slovního projevu a melodickou kadencí hlasu přitahoval po desetiletí zástupy oddaných posluchačů.“ Vystihl tak jeden z rysů osobnosti, jimž Jaromír Pečírka přikládal velký význam. Kladl důraz na vnější formu, srozumitelnost a poutavost svých výkladů. Řečnický dar i literární talent hojně využíval v psaní o současném umění, středověkém sochařství, renesančních mistrech i historii oboru. Přednášel dějiny umění na uměleckoprůmyslové škole, ale také na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se roku 1937 habilitoval. Ke konci života se „celou duší“ věnoval „popularizační práci, ve které spatřoval napříště své pravé a téměř jediné poslání“, jak napsal Pešina. V jeho komentáři zaznívala lehká výtka: „nechtěli bychom v této chvíli pronášet soud, zda měl pravdu, či zda se mýlil“. Podle Luboše Hlaváčka a Karla Stejskala, autorů jeho životopisu pro Kapitoly z českého dějepisu umění, vedla tato Pečírkova záliba až k nespravedlivému opomíjení jeho badatelského přínosu. „Jakoby v něm ožívala velká tradice národních obrozenců a buditelů 19. století, v jejichž duchovním ovzduší, díky rodině, ostatně sám vyrůstal.“
Jaromír Pečírka se narodil roku 1891 do významné pražské rodiny. Jeho prarodiče Josef a Marianna Pečírkovi vydávali od poloviny 19. století známý Pečírkův Národní kalendář, populární tisk pro široký okruh čtenářů, v němž se „zábava s poučením, prosa s poesií míle střídá“. Aktivně se účastnili pražského společenského i politického života. Josef Pečírka byl v mládí jedním z „osmačtyřicátníků“ a v revolučním roce se zúčastnil studentské delegace do Vídně. Také otec Jaromíra Pečírky Ferdinand, univerzitní profesor a lékař, pokračoval v rodinné kulturní a vlastenecké tradici. Pomohl založit Český spolek pro komorní hudbu a podílel se na jeho činnosti. Arne Novák věnoval ve vzpomínce na něj podstatnou část právě jeho postavení na hudební scéně a označil ho za jednu „z nejrázovitějších postav pražské inteligence“. Rodinné zázemí nasměrovalo Jaromíra Pečírku na akademickou dráhu a výrazně formovalo jeho osobnost, „jakou ze sebe vydávalo jen 19. století“, jak to vyjádřil Pešina. V první řadě však byl Jaromír Pečírka moderním vědcem a kritikem, který citlivě vnímal současné směry v umění i metodologii. Maturoval na Akademickém gymnáziu a poté nastoupil na dějiny umění u Karla Chytila na filozofické fakultě Karlo- -Ferdinandovy univerzity. Více než pražské studium ho však ovlivnily dva semestry, které strávil na univerzitě ve Vídni. V akademickém roce 1913–1914 osobně poznal Maxe Dvořáka, kterého pak považoval za svého nejvýznamnějšího učitele.
…oč jsme přišli, že jsme nedovedli Maxe Dvořáka, jehož renegátství patří — nejmírněji řečeno — do říše bajek, upoutat doma, že jsme nenapjali všecky své síly, abychom jím mohli ozdobit naši univerzitu…
V péči o Dvořákův odkaz také spočívá nemalá část Pečírkova odborného přínosu. V roce 1921, když Max Dvořák náhle zemřel, se mnoho českých historiků umění vyjádřilo nejen k jeho osobnosti, ale také k vlivu a poselství vídeňské školy. Následná diskuze měla velký význam pro další směřování českého dějepisu umění. Jaromír Pečírka se do ní zapojil hned třemi různě pojatými nekrology. V Herbenově Čase vydal emotivní text, ve kterém důrazně upozornil na problematický vztah Maxe Dvořáka k českému prostředí. Vyzdvihl nutnost „říci veřejně, co — jak dnes příliš dobře víme — mělo býti vyřčeno dříve: oč jsme přišli, že jsme nedovedli Maxe Dvořáka, jehož renegátství patří — nejmírněji řečeno — do říše bajek, upoutat doma, že jsme nenapjali všecky své síly, abychom jím mohli ozdobit naši univerzitu“. Snaha alespoň částečně připoutat Dvořáka k Čechám, byť posmrtně, je patrná i z článku pro Český časopis historický. „Jest to konec konců tajemstvím velikého a individuelního umění Dvořákova, jeho daru neutkvěti na schematu metody, spojiti badání s divinatorskou fantasií — jeho česká duše. V tom smyslu řekl bych, že Dvořákova věda jest vědou českou.“
Dvořákovy české vazby připomněl Jaromír Pečírka znovu, když necelých 13 let po jeho předčasné smrti uveřejnil první zlomky dopisů Jaroslavu Gollovi. Dva roky nato napsal úvodní životopisnou stať k českému výboru z textů Maxe Dvořáka, který vyšel s ikonickým názvem Umění jako projev ducha. Titul knihy byl variací německého posmrtného vydání Dvořákova díla jako Kunstgeschichte als Geistesgeschichte. Česká verze ještě heslovitěji prezentovala Dvořákovu metodu, kterou shrnovala do výroku, který se stal takřka programovým cílem. Pečírka sám však vnímal Dvořákovo dílo komplexně. V životopisné předmluvě ho hodnotil v širším kontextu vídeňské školy a řadu z jeho postupů úspěšně aplikoval ve svém vlastním díle.
Za druhé světové války se vrátil ke Dvořákově korespondenci a vydal její edici Listy o životě a umění. Zahrnovala dopisy Jaroslavu Gollovi, Josefu Pekařovi a Josefu Šustovi. S pomocí delšího úvodu a pečlivě vybraných dopisů vykreslil Pečírka život a dílo Maxe Dvořáka ve vztahu zejména k pražskému prostředí a k Univerzitě Karlově. Dvořákovy dopisy podle něj „chtějí být a jsou neustálým osvědčováním příslušnosti k oné vědní skupině, jejímiž čelnými představiteli Goll a Šusta byli. Je v nich hluboce cítěná potřeba zůstat ve spojení s domovem.“
Jaromír Pečírka tak opakovaně výrazně přispěl k vytváření kultu Maxe Dvořáka, jehož součástí byla za první republiky logicky také otázka příslušnosti k českým elitám. Nesmírně důležitá pro něj ale byla celá vídeňská škola, protože se počítal do řad jejích pokračovatelů. Neustálým připomínáním jejího významu a přínosu Dvořákovy generace se však vůči ní do jisté míry také vymezoval, vytvářel její idealizovaný obraz, který již patřil minulosti. Podobně to cítil Josef Šusta, jehož osobní korespondence vyšla díky Pečírkovi v edici České letopisy ještě za jeho života. „Pocit odcházející generace měl jsem v těchto dnech zesílen Dvořákovou korespondencí, kterou mi sem Pečírka posílal, abych posoudil jeho výbor. Leta minulosti letěla kolem mne v tomto přívalu listů…“Tak to ovšem Šusta popsal až ve čtyřicátých letech za války, v době, kdy sám sepisoval vzpomínky. Za první republiky patřil společně s Jaromírem Pečírkou k nejaktivnějším tvůrcům a organizátorům pražského společenského dění.
Generace spojená s vídeňskou univerzitou a jejími profesory se v nově vzniklém Československu rychle etablovala a její příslušníci postupně obsazovali strategické pozice nejen na uměleckých školách a univerzitách, ale také na ministerstvech. V roce 1917 získal Jaromír Pečírka zkušenosti v Centrální komisi pro zachování uměleckých památek ve Vídni a od roku 1918 pracoval jako koncipista ministerstva školství a národní osvěty. Od května 1920 pak působil jako profesor na Uměleckoprůmyslové škole.
Bývalí žáci Maxe Dvořáka Jaromír Pečírka, Vojtěch Birnbaum, Antonín Matějček a Josef Cibulka společně se Zdeňkem Wirthem a Františkem Žákavcem vytvořili pověstnou stolní společnost Šestku. Scházeli se v různých vyhlášených pražských restauracích vždy v pondělí a Pešina je proto po vzoru Čapkových pátečníků označil za kruh „pondělníků“. Šlo o jedno z mnoha prvorepublikových neformálních seskupení. Stejně jako například právě pátečníci však mělo díky svým dobře postaveným členům značný vliv ve společenské struktuře mladého státu. Ve sporech o směřování československého dějepisu umění obhajovali pozice vídeňské školy a stáli v opozici především proti Karlu Chytilovi, který již po léta řídil Ústav pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Společně se také podíleli na Dějepise výtvarného umění v Čechách, v němž se alespoň částečně realizoval dlouholetý sen příslušníků této generace o syntéze dějin domácího výtvarného umění — Jaromír Pečírka napsal kapitoly o románské a gotické plastice.
…jako první začal používat termín krásný sloh. Adjektivum krásná se předtím vztahovalo pouze k sochám madon a piet.
Středověkému sochařství se intenzivně věnoval zejména v období před druhou světovou válkou. V Českém časopise historickém vyšla jeho studie „K dějinám sochařství v lucemburských Čechách“. patrně nejzásadnější medievistická práce vyniká mimo jiné pevným teoretickým ukotvením v díle Maxe Dvořáka. V úvodu Pečírka citoval svého učitele, aby se vymezil vůči staršímu bádání. „Tento nový názor, podle něhož ‚umění není jen luštěním a rozvojem formálních úkolů a problémů, nýbrž zároveň a v prvé řadě výrazem ideí, ovládajících lidstvo‘, ukládá dějepisci umění pátrat po těchto v uměleckém díle tkvících a duši doby vyjadřujících hodnotách.“ V široce pojaté stati vycházel z dochovaných děl, písemných pramenů i dobové literatury, včetně děl středověkých mystiků a básníků, a sledoval propojení duchovní kultury a filozofie s výtvarnou produkcí. Paralelu pro realismus portrétních bust na triforiu viděl například v německy psané skladbě v próze Jana ze Žatce Der Ackermann und der Tod.
Jaromír Pečírka také jako první začal používat termín krásný sloh. Adjektivum krásná se předtím vztahovalo pouze k sochám madon a piet. Tradice tohoto označení dvou ikonografických typů vycházela z textů Wilhelma Pindera. Souslovím krásný styl naproti tomu nazýval Johann Joachim Winckelmann třetí stadium řeckého sochařství. V česky psaném dějepisu umění se krásný sloh jako zastřešující pojem pro výtvarnou tvorbu kolem roku 1400 rychle ujal a běžně se objevoval již ve druhé polovině třicátých let. Jaromír Pečírka se naposledy vrátil k této tematice v literárně pojatém článku o krásných madonách pro Volné směry v roce 1941.
Vedle fotografií středověkých soch, o kterých pojednával, doprovázely text také reprodukce děl současných umělců, jak bylo ve Volných směrech běžné. Jaromír Pečírka byl po léta jejich redaktorem a Alois Wachsman, Bedřich Stefan a Karel Černý doplňovali stejně přirozeně také jeho odborné zaměření. Již od mládí se věnoval výtvarné kritice a jako profesor na Uměleckoprůmyslové škole měl k současnému umění velmi blízko. Nemalá část Pečírkových aktivit spočívala právě ve výstavách, publikacích a přednáškách, které věnoval modernímu umění a představitelům české avantgardy. Od roku 1922 působil jako výtvarný referent státem dotovaného deníku Prager Presse a o dění na české výtvarné scéně tak programově informoval rovněž zahraniční veřejnost i pražské Němce.
zarážející moment nalézám spíše v lehkosti, s níž generace odchovanců vídeňské školy přijala představu, že zlověstné komunistické akční výbory nejsou ničím jiným než specifickým pokračováním předválečných politických instrumentů
Vedle jiných osvětových aktivit pokračoval Jaromír Pečírka také v rodinné tradici, která nakonec trvala dlouhých 92 let, a vydával Národní kalendář. Jako celá řada odborníků z jeho generace ale spojil své aktivity především se službou novému Československému státu, částečně se podílel na jeho propagaci a úspěšně se zapojil do jeho společenských struktur. Stejně jako například Zdeněk Wirth nebo Antonín Matějček si však podobné postavení udržel také po únorovém převratu. Když se v roce 1948 stal Matějček odborovým přednostou na ministerstvu školství, převzal Jaromír Pečírka dočasně část jeho povinností v Ústavu pro dějiny umění na filozofické fakultě. Nadále učil také na Uměleckoprůmyslové škole, které v roce 1946 pomohl získat vysokoškolský statut. Pavel Spunar, který popsal ve svých vzpomínkách atmosféru na katedře filozofické fakulty, kde „nebylo tak dusno jako jinde“, označil Jaromíra Pečírku za „salonního komunistu“. Do značné míry tak Pečírkovu případu odpovídá poznámka Víta Vlnase v článku „Od Šestek k trojkám“. „Vskutku zarážející moment nalézám spíše v lehkosti, s níž generace souputníků a odchovanců vídeňské školy přijala představu, že zlověstné komunistické akční výbory, reprezentované obávanými funkcionářskými ‚trojkami‘ nejsou ničím jiným než specifickým pokračováním předválečných Šestek a Osmiček: totiž instrumenty k provozování institucionálních a personálních manipulací v rámci oboru cestami zákulisního, často politického vlivu.“
Ve druhé polovině 20. století Pečírka pokračoval v přednáškách pro veřejnost, nepřestával připomínat svého učitele Maxe Dvořáka a význam vídeňské a nepolevil ani v prezentaci současného umění. V roce 1989 připomněla Jana Štroblová v rozhovoru pro studentský časopis výstavu Mikuláše Medka, Oty Janečka, Arnošta Karáska a Pravoslava a Jany Kotíkových. Konala se na fakultě, protože jinde by nesměli vystavovat, přesto nakonec její vernisáž zakázali. „Na naší akademické půdě jsme je pak museli bránit doslova vlastním tělem, aby je kádrovačka nepřečmárala — jakožto paumění.“ Pečírka prý musel dokonce kvůli výstavě strávit noc na bezpečnosti, protože ji zahajoval.
Mluvil vždy spatra. Zprvu tiše, jako pro sebe, ale pak…
Když Jaroslav Pešina v létě roku 1966 pronesl proslov nad rakví Jaromíra Pečírky a uvedl ho popisem jeho projevu, odkazoval snad k Pečírkovým nejosobnějším pasážím z textů o Maxu Dvořákovi. „Mluvil vždy spatra. Zprvu tiše, jako pro sebe, ale pak, když umnou větou klenul vypjatý oblouk své myšlenky, hlas sílil, nabýval zvučnosti a přiostřil se do ráznosti, když bylo třeba důrazně něco hájiti nebo dokazovati. Pak zase klesl do pianissima. Dvořák mluvil v kadencích.“ Pešina možná patřil k těm, kteří Pečírku pro jeho popularizační zápal mírně podceňovali, rozhodně však také zcela právem uznával jeho přínos v mnoha oblastech, od středověkého umění přes historiografii až po současnou tvorbu.