Karel Guth

  • 21.9. 1883 narozen v Praze
  • 1902 maturoval na pražském gymnáziu v Žitné ulici
  • 1902–1910 studium práv na právnické fakultě UK, posléze studium historie, pomocných věd historických a dějin umění na Karlo-Ferdinandově univerzitě (učitelé Josef Pekař a Josef Šusta, Karel Chytil, Gustav Friedrich)
  • 1907–1913 zaměstnán v pražském stavebním archivu
  • 1910 získal doktorát na základě rigorózní práce Ferdinand I. a česká renesance
  • 1914–1917 praktikant vídeňské Centrální komise pro ochranu památek
  • 1916 studie „Kaple Betlémská“ v Časopisu Společnosti přátel starožitností českých v Praze
  • 1917–1942 Národní muzeum, do roku
  • 1918 článek „O datování Rotundy na Budči“ v Ročence Kruhu pro pěstování dějin umění
  • 1920 jako kurátor historicko-archeologického oddělení, od roku 1920 jeho vedoucí (správce)
  • 1923 archeologický průzkum Vyšehradu
  • 1924 archeologický průzkum Pražského hradu
  • 1924 studie „České rotundy v Památkách archeologických
  • 1931 studie Koruna sv. Václava
  • 1934 podíl na výstavě a katalogu Albrecht z Valdštejna a doba bělohorská
  • 1935 habilitace na FF UK v oboru dějiny umění
  • 1936–1939 jako soukromý docent přednáší na Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze
  • 30.10. 1943 tragicky zemřel v Praze

Karel Guth patří k osobnostem, k nimž má hned několik současných vědních oborů zásadní dluh. Patřil k zakladatelům české středověké archeologie a výrazným personám raného období českého muzejnictví, dějepisu umění i památkové péče. Přesto mu zatím nebyla věnována ucelená monografie nebo alespoň obsáhlejší studie — zhodnocení jeho odkazu a životních osudů zatím čeká na zevrubnější zpracování.

Narodil se v roce 1883 v Praze, jeho otcem byl varhanář Karel Guth (snad potomek proslulé severočeské varhanářské rodiny Guthů). Po maturitě na gymnáziu v pražské Žitné ulici Karel Guth mladší roku 1902 nastoupil ke studiu práv na české Karlo-Ferdinandově univerzitě. Posléze se ale jeho zájem obrátil k historickému kulturnímu dědictví a Guth začal studovat historii u Josefa Pekaře a Josefa Šusty, pomocné vědy historické u Gustava Fridricha a dějiny umění u Karla Chytila.

Svá studia zakončil doktorátem a prací o české renesanci za prvních Habsburků, ovšem jeho další profesní zájem se orientoval na starší umění, a to zejména stavební památky. Na počátku Guthovy mimořádně bohaté a pestré kariéry se jeho pozornost soustředila na pražský památkový fond, v předválečných letech kriticky ohrožený rozsáhlou asanací historického centra. Guth se zde angažoval jako odborník i jako aktivista — jako konzervátor stavebního archivu (1907–1913) a později jako praktikant vídeňské Centrální komise (1914–1917) a zaměstnanec Zemského památkového úřadu (1915–1917) se podílel na řadě archeologických a stavěbněhistorických průzkumů asanovaných i zachovaných staveb. Zároveň byl aktivní v Klubu Za starou Prahu: od roku 1908 zasedal v Domácí radě a několik let stál jako místopředseda a později i předseda (1926, 1935, 1936) v jeho čele.

Zkušenosti nasbírané intenzivní činností v předválečných a válečných letech mu přinesly roku 1917 místo v historicko-archeologickém oddělení Národního muzea, které bylo jeho celoživotním hlavním působištěm. Od roku 1921 oddělení celých 20 let vedl a zasloužil se zde o zásadní rozšíření sbírek a zejména jejich nové, logičtější a modernější uspořádání a inventarizaci. Jeho blízkým spolupracovníkem byl Jan Květ, o necelou generaci mladší historik umění a po druhé světové válce ředitel uměnovědné katedry na FF UK. Guth se díky své práci postupně stal vlivnou postavou českého muzejnictví s řadou čestných i praktických funkcí (byl jednatelem Svazu československých muzeí, jehož časopis Muzejní obzor vydával, zastával také funkci státního muzejního inspektora apod.).

Guth měl ústavní výuku posílit především jako odborník zakotvený v několikeré praxi, jejíž jednotlivé oblasti odpovídaly profesnímu uplatnění budoucích absolventů.

Vedle této obsáhlé agendy přitom Guth dokázal věnovat intenzivní pozornost i badatelské práci a průzkumům. Specializoval se na nejstarší české památky, což ho nevyhnutelně dovedlo na pole archeologie. Především ve dvacátých letech se podílel na řadě mimořádně významných archeologických výzkumů, na kterých se formovalo nejen povědomí o nejstarších dějinách architektury Čech, ale také česká středověká archeologie jako ucelený vědní obor — šlo zejména o Pražský hrad a Vyšehrad, Levý Hradec, Starou Boleslav, Budeč nebo Ostrov u Davle. Guthův záběr byl nicméně ještě širší — ve třicátých letech se například věnoval umění v době Albrechta z Valdštejna (podílel se na jubilejní výstavě v roce 1934) nebo publikoval důležitou stať o svatováclavské koruně, jeho dlouhodobým tématem byl také Jan Žižka a jeho stopy v uměleckých památkách.

Nepřehlédnutelný odborný i společenský význam vedl logicky k tomu, že Karel Guth započal také univerzitní dráhu. Tu zahájil v roce 1935 úspěšnou habilitací, v níž předvedl, čím má jeho výuka ústav obohacovat — svou habilitační přednášku věnoval vztahu mezi dějinami umění, muzejnictvím, archeologií a památkovou péčí, tedy obory, které se teprve nedávno začaly od sebe vymezovat a které proto hledaly nové formy vzájemné spolupráce. Guth měl ústavní výuku posílit především jako odborník zakotvený v několikeré praxi, jejíž jednotlivé oblasti odpovídaly profesnímu uplatnění budoucích absolventů.

Přednášet začal jako soukromý docent dějin umění v letním semestru 1936. V rámci vypsaných témat opět prokázal svou mnohostrannost, když se od české gotické architektury v dalších semestrech dostal až tvorbě 18. a 19. století. Kromě toho vypisoval také kurzy věnované teorii muzejnictví nebo uměleckému řemeslu. Není pochyb o tom, že Ústav pro dějiny umění se měl vedle Národního muzea a Klubu Za starou Prahu stát Guthovým třetím „životním působištěm“. Osud tomu ale do uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939. Jen o dva roky později skončilo nuceným penzionováním i Guthovo působení v Národním muzeu. Odcházel podle všeho na vrcholu sil, konce války se nicméně nedožil. V říjnu roku 1943 při povinném zatemňování oken nešťastně upadl. Zdánlivě banální nehoda se nakonec ukázala být smrtelná — způsobeným zraněním 30. října v nemocnici podlehl.

Bylo by zajímavé vědět, jak by se vyvíjely dějiny ústavu, kdyby se Karel Guth konce války dočkal. Skrze Klub Za starou Prahu měl blízko k Wirthovi, jeho žákem byl Jan Květ a hlásil se k němu také Vladimír Denkstein — všechno osobnosti, které se dokázaly prosadit i v nových podmínkách a udržet tak kontinuitu oboru. Lze proto předpokládat, že Guth, „jeden z čelných příslušníků starší generace, jíž připadly důležité úkoly rázu organisačního a zakladatelského“ hned v několika uměnovědných oborech, by zůstal významnou postavou a snad i jednou z opor ústavu po smrti Antonína Matějčka. Nicméně nestalo se tak a padesátá léta patřila jeho žáku Květovi. Guthův význam a fakt, že v něm ústav získal alespoň nakrátko mimořádnou posilu, to ale nijak neoslabuje.

Úvod > Ústav > Historie Ústavu > Osobnosti > Karel Guth