17. 9. 1832 narozen v DěčíněFriedrich Emmanuel Tirsch se narodil v rodině lázeňského a panského lékaře MUDr. Jana Vincence Tirsche působícího v Děčíně. Po absolvovaní středoškolských studii na obou prominentních pražských gymnáziích studoval na pražské univerzitě v duchu rodinné tradice okrajově lékařství a jako jeho další vrstevnici z prostředí dobových intelektuálních elit krátce také pravá. Tyršova budoucí myšlenková východiska i přístupy k uměni však zásadně usměrnilo jeho studium filozofie a estetiky na filozofické fakultě. Pro jeho studium byly zásadní podněty tehdejší přední osobnosti pražské univerzity, filozofa a estetika Roberta von Zimmermanna, jenž nabádal i k analýze formy uměleckých artefaktů.
Po studiích se mladý Tyrš nejprve uplatňoval jako domácí učitel v několika rodinách z okruhu zemské nobility a záhy rovněž jako publicista v předních českých kulturních, odborných i obecných periodicích. Pro jeho společenské postaveni i odborné koncepty byla zásadní jeho účast na formulovaní programu sokolského hnuti, v němž rozvinul představy estetiky o starořecké kalo odezvě masového tělocvičného hnuti byl vtažen do politických implikaci národního emancipačního procesu. S podnikatelem, bankéřem a mecenášem českých snah Jindřichem Fügnerem patřil k zakladatelům spolku a po předčasném skonu Fügnera coby předsedy pražského Sokola působil jako náčelník cvičitelů a inspiroval šíření hnuti z Prahy. V Sokole kombinoval prakticky program s idealistickými postoji (včetně krátké součinnosti spolku s německým Turniervereinem). Svých sokolských roli se vzdal až koncem svého života, čímž úřady podmiňovaly jeho profesuru na pražské univerzitě. Ačkoli býval vtahován do řad oficiální české politické reprezentace, nepomohlo to při proměnlivých dobových konstelacích jeho akademické kariéře.
Ohledně politického stranictví a soupeřeni sdílel s řadou intelektuálů a kulturních pracovníků skepsi, což odpovídalo jeho přesvědčeni o významu tvořivosti v kultuře a uměni, případně i představě o budoucí harmonii lidstva založené na kulturním souzněni národů. Po této stránce byla jeho východiskem krajně vlivná filozofie uměni Arthura Schopenhauera o přesaženi bojů a strasti v pozemském světě a lidském životě ideální sférou uměni. Schopenhauerovu pesimismu chtěl čelit poukazem na potenciál uměni kultivující lidstvo, shodně s konceptem socializačního významu uměni Hyppolita Taina.
Od přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století Tyrš pro česky mluvicí prostředí kvalitativně rozvinul i žánr odborné analýzy určitého uměleckého díla minulosti a ve výtvarné kritice i současnosti. Mnohé z umělců podporoval i osobně, ale zastával právo teoretika a kritika na odborný nadhled. Napsal první uměleckohistorické studie o vůdčích zjevech české novodobé výtvarné kultury (Josef Mánes, Jaroslav Čermák) a každoročně referoval o stavu soudobé české umělecké tvořivosti. Česky psané kritice soudobé tvorby poskytl nebývalou úroveň důkladným, o argumenty opřeným způsobem psaní. Rozvíjel dosavadní snahy české kritiky výtvarného uměni o identifikaci autenticky národní tvorby na dobové mezinárodni scéně v návaznosti na debatu o národních školách v novodobém uměni. Diskuzní fórum k problematice umělecké teorie i praxe poskytovala zejména Umělecká beseda, kde Tyrš uskutečnil několik přednášek, včetně výše (v chronologickém přehledu) zmíněné úvahy O podmínkách vývoje a zdaru činnosti umělecké. Jeho zaujetí soudobou tvorbou i jeho intenzivní styk s obci výtvarných umělců souběžně s pěstovaným teorie uměni u něj přispěl k ambici formulovat obecněji platná pravidla tvořeni uměleckého díla, jak se to nakonec projevilo v uváže O zákonu konvergence při tvořeni uměleckém. Publikovaní tohoto textu roku 1880 časově souviselo s tehdejší již úspěšnou fázi Tyršova ušili o uplatněni coby vysokoškolského učitele.
Zisk docentury na pražské Polytechnice k roku 1881 znamenal v Tyršově badatelském i publikačním zaměřeni určitý přelom v tom smyslu, že při té příležitosti úvodem svých přednášek souhrnně zdůvodnil požadavek pěstovaní univerzálních dějin uměni s jeho veškerými náležitostmi a důsledky. Zdůraznil antropologii stvrzovanou „potřebu umění“ předcházející dokonce vznik civilizovaných společnosti, dále vývoj „uměleckého smyslu“ ve stadiích vzestupu a poklesu slohu té které epochy a konečně nezbytnost poznaní tvůrčích výkonů minulosti pro současné zacházeni s nimi (ve vztahu k památkám architektury) i pro tvorbu samotnou. V klíčovém místě své přednášky Tyrš vyjmenoval různé postupy dějepisu uměni jako mnohostranné vědy a uzavřel: „Můžeme nakonec v dějinách uměni především dějiny forem, motivů a různých uspořádaní uměleckých sledovat.“ Na Polytechnice zahájil ve školním roce 1881‒1882 přednášky k uměni a architektuře starověku. Vyhověl požadavkům na rozšířeni svého záběru na architekturu i středověk a vydal také zaklad své přednášky, což sloužilo nejen při jeho žádostech o další akademicky postup, nýbrž i potřebám studentů. Jeho přednášky se setkaly se značnou odezvou: kromě početného širšího obecenstva během zimního semestru se na ně zapsalo 19 řádných posluchačů, v letním pak již 45.
Nicméně jeho mnohaleté snahy o etablovaní česky mluvicího a psaného dějepisu uměni opřeného o reflexi vývoje ve starověku neskončily úspěchem…
Tyršova cesta na pozici učitele na české časti pražské univerzity byla celkově mnohem složitější, ale nakonec se uskutečnila v rychlém sledu — jeho žádosti o docenturu z roku 1882 i následující žádosti o profesuru roku následujícího univerzita zrychleně vyhověla. Pokračovaní Tyršovy univerzitní kariery však zabránil jeho skon. Tyrš do posledku zápasil s prosazením ambice vzdělávat i na akademické půdě česky mluvicí prostředí v dějepise uměni systematicky, tedy včetně uměni starověku. V tomto duchu jeho univerzitní přednášky ze školních let 1882‒1883 a 1883‒1884 zahrnuly uměni starověkého Řecka a Říma, počínaje už jejich předstupni. V zimním semestru školního roku 1882‒1883 přednášel o dějinách starého uměni orientálního se zvláštním ohledem na jeho styk s řeckým uměním, ve školním roce 1883‒1884 dějiny řeckého uměni a ve výhledu na školní rok 1884‒1885 naplánoval přednášku k etruskému a římskému uměni. Zde se dotkl i specifičtější, tou dobou umělecko-historicky žhavě diskutované problematiky (O významu studia dějin starého uměni orientálního, 1882).
Nicméně jeho mnohaleté snahy o etablovaní česky mluvicího a psaného dějepisu uměni opřeného o reflexi vývoje ve starověku neskončily úspěchem. Svou snahu o vytvořeni zakladu pro studium evropského vývoje uměni provázel Tyrš neúspěšným pokusem o získaní pomůcek ke studiu antiky. Tyto snahy se opíraly mj. o všeobecné přesvědčeni o významu uměni starověku jako východiska dalšího vývoje evropského uměni a vyústily u něj i v pokus sepsat v 
češtině protějšek cizojazyčných univerzálních přehledů tohoto vývoje. Jeho projekt sepsaní všeobecných dějin uměni časově souvisel s jeho vysokoškolskou přednáškovou činnosti. Pro možnosti i meze Tyršova přístupu k uměni je příznačná historie jeho zajmu o sousoší Laokoona a jeho synů; toto klíčové dílo evropského uměni zůstávalo i po staletí vedené debatě stále předmětem sporu. Tyršova první studie na toto téma pochází z roku 1872. A když ji následujícího roku zvažoval předložit jako podklad žádosti o svou habilitaci na univerzitě, sám se tohoto kroku zřekl, snad i v souvislosti s tehdejším znovuobsazením postu pro klasickou archeologii na univerzitě z německé strany.
Kamenem úrazu Tyršových studii o Laokoonovi se stalo, že v pokračující odborné debatě na toto téma nadále zastával své původní situovaní zmíněného díla mimo staré Řecko. Ani pote, co se osobně seznámil s recentními objevy děl poklasického uměni Řecka, neopustil jeho přiřazeni k rané fázi uměni starověkého Říma, na rozdíl od většiny badatelů uznávajících Laokoona za ztělesněni stylové fáze helenismu. Na této kauze poznamenávající celou akademickou Tyršovu karieru je pozoruhodný étos, s nimž myslitel i znalec zápasil čestně i s rozpory mezi svým základním přesvědčením a některými závěry, k nimž dospíval. Přestože v souladu se svým primárním názorem preferoval v uměni řeckou klasiku, jen některá sochařská díla starého Řecka uznával coby její vrcholné ztělesněni. A naopak při starořímském uměni, jemuž aktuálně většina badatelů upírala v porovnaní se starořeckými vzory specificky odlišnou, „bytostnou“ původnost, Laokoonovi potvrzoval statut originálního díla.
Tyršova kauza s Laokoonem v nejobecnější metodologické rovině odkazuje k poměru mezi obecnými koncepty a konkrétními poznatky, jejichž vztah společenskovědní poznaní jeho doby intenzivně řešilo. Miroslav Tyrš spolu s dalšími teoretiky uměni navázal na starší pozitivisticky proud, resp. na snahy přiblížit společenské nauky vzoru přírodních věd stanovením zákonitosti předmětu zkoumaní; odtud u něj vyrůstal i důraz na stanoveni zákonů či pravidel umělecké tvorby. S tím paradoxně souvisí pozdější příležitostné označovaní jeho teorii za normativní. Tyrš totiž čím dal tím vice připouštěl relativnost tvůrčí volby podílu jednotlivých prvků uměleckého díla a soustředil se na hlavním princip uměleckého tvořeni, jimž měla byt vzájemná soudržnost prvků v tom kterém díle. Jako teoretik i kritik uměni vystupoval proti krajnostem nápodoby přírody či také vnější výpravnosti a naopak expresivity či subjektivismu ve staré i moderní tvorbě; tím zůstával v obecných mezích teorie uměni a chápani stylu v dobovém českém prostředí, jež sám spoluvytvářel. Většina Tyršových studii k uměni byla po jeho smrti vydávaná porůznu knižně, včetně některých jim nepublikovaných rukopisů. Bylo to zejména péči jeho vdovy Renaty Tyršové, což z její strany v roce oslav výročí Tyršova narozeni završilo souborné vydaní jeho textů, byť ne v úplnosti.
Miroslav Tyrš byl předním českým uměnovědcem své doby. Jeho odkaz českému dějepisu uměni a příbuzným oborům inspiruje dodnes. Tyršovo dílo různými svými součástmi porůznu stále nachází odezvu napřič různými obory — kromě historiků uměni rovněž u filozofů, estetiků či kulturních historiků. Přes rostoucí nároky na specializaci v dějinách uměni a některé odtud plynoucí výhrady vůči Tyršovi z konce jeho života a přes pozdější většinovou zdrženlivost vůči přemíře teoretizovaní se jeho působeni stalo i pro česky dějepis uměni příkladným. Tyrš nepřestal inspirovat svým teoreticky fundovaným nadhledem v přístupu k výtvarnému uměni i smyslem pro překračovaní hranic jednotlivých oborů a specializaci. Z významných univerzitních historiků uměni Tyršovy metodologické podněty při stem jubileu jeho narozeni poprvé pronikavě docenil Vojtěch Birnbaum.