Nikodim Pavlovič Kondakov byl archeolog, uměnovědec, odborník v oblasti byzantského, staroruského a také středověkého italského umění, vědec světového jména, zakladatel dějin byzantského umění jako uměnovědného oboru.
V Kondakovově rozsáhlém bibliografickém seznamu je skoro každé dílo aktuální dodnes. Kondakov se na vědeckou dráhu připravoval hned po studiu na historicko-filologické fakultě Moskevské univerzity. Od roku 1869 přednášel na Novorossijské univerzitě v Oděse, čtyři roky nato získal titul magistra teorie a dějin umění a krátce poté, v roce 1874 se stal docentem, roku 1877 pak doktorem teorie a dějin umění a řádným profesorem Novorossijské univerzity. Stejně jako pro jeho vrstevníky byl i pro Kondakova typický racionalistický pohled na svět a kritický přístup k náboženství.
Kondakov se naopak snažil zahrnout ruské ikonopisectví do celkového vývojového kontextu evropského umění. Nepohlížel na vývoj umění jako na jednosměrný proces a evropskou civilizaci nepovažoval za vrchol tohoto procesu
Kondakov tedy patřil do generace pozitivistů, kteří se snažili vytvořit národní vědu a definitivně ji přeložit do ruštiny, ačkoli sami byli spíš kosmopolité než patrioti. Považoval se za žáka významného ruského lingvisty, akademika Feodora Ivanoviče Buslajeva (1818–1897), zakladatele a protagonisty historicko-srovnávací metody v Rusku. Kondakovem vypracovaná ikonografická metoda, ačkoli navazuje na Buslajevovu metodu, se vyznačuje úplně jiným, svérázným přístupem k materiálu. Ten vychází ze samotného materiálu (původně z ilustrovaných rukopisů) a odpovídá kanonickému charakteru středověké umělecké kultury.
Kondakovovo chápání pravoslavné ikony jako umělecké památky bylo a dodnes je terčem kritiky ze strany přívrženců tzv. „estetického přístupu“, kteří považovali ruskou ikonu za „velké umění“, které ohromí Evropu svou „novou světovou hodnotou“. Kondakov se naopak snažil zahrnout ruské ikonopisectví do celkového vývojového kontextu evropského umění. Nepohlížel na vývoj umění jako na jednosměrný proces a evropskou civilizaci nepovažoval za vrchol tohoto procesu a místo, kam směřují všechny ostatní kultury. Kondakovův hluboce promyšlený vědecký vhled se opíral o univerzální encyklopedické znalosti a o bohatou osobní zkušenost práce s památkami — mezi lety 1867 a 1914 absolvoval početnou řadu badatelských cest po území Ruské říše a po celém světě, řídil vykopávky v Kerči (1878, 1882, 1883, 1886), v Kubáňské oblasti a na Tamani (1880), ve vesnici Kara-Merkit v Jevropatorijském újezdu Tauridské gubernie, v Chersonesu (1888, 1889) aj.
Kondakov, který na začátku své vědecké dráhy studoval iluminované, datované rukopisy, jako první charakterizoval byzantské umění, navrhl jeho periodizaci a podrobně ji zdůvodnil. J. Cibulka později poznamenal, že „dílo o byzantském umění a ikonografii bylo nejen stěžejním dílem autorova života, nýbrž vůbec začátkem dějin byzantského malířství, které teprve touto prací byly založeny“. Během studia kultury Byzance a byzantské ekumeny — oblasti Zakavkazska, Balkánských zemí, a hlavně starověkého Ruska — Kondakov začal hovořit o vzájemných vlivech a vztazích. Jako první nastolil otázku genetického příbuzenství mezi uměním západní jeho vědeckého zájmu náležely jak jednotlivé památky, tak i komplexy archeologických a architektonických památek a kulturní střediska na rozsáhlém území. Kritizoval přístup k výzkumu vývojových změn uměleckých forem bez ohledu na dějinný obsah a smysl památky, neodmítal sice v té době aktuální stylistickou analýzu, ale snažil se ji doplnit dějinnými kontexty. Badatelský záběr N. P. Kondakova byl velice široký a překračoval výzkum byzantské kultury, jako vědec zkoumal další památky a věnoval se například italskému umění. Po řadu let působil jako kustod a správce středověkých sbírek v petrohradské Ermitáži.
Ruské revoluční události přerušily běžný chod jeho života. Od dubna 1917 žil v Jaltě, počátkem září 1918 odjel do Oděsy, kde pracoval v radě Oděského uměleckého učiliště a přednášel na Novorossijské univerzitě o dějinách ruské ikony. Formálně byl stále zařazen do Akademie věd a nacházel se na služební cestě, aby dokončil svou monografii o ruské ikoně. Od podzimu 1919 do ledna 1920 byl redaktorem pro zahraniční politiku a otázky vzdělávání v novinách Bílé armády Južnoje slovo (Oděsa). 6. února 1920 byl jako rytíř francouzského Řádu Čestné legie, který obdržel v roce 1916 za vědecké zásluhy, evakuován z Krymu na vojenské lodi, kterou pro něj poslala francouzská vláda. Přes Konstantinopol se dostal do Bulharska a strávil dva roky na univerzitě v Sofii. Přednášel o středověkém umění, věnoval se přípravě rozsáhlého kurzu přednášek, který posléze realizoval v Praze. V tomto období byl také zvolen členem Bulharské akademie věd.
Na podzim roku 1921 profesorská rada Univerzity Karlovy v Praze vyhověla návrhu profesorů J. Bidla, K. Chytila a L. Niederleho a umožnila Kondakovovi odpřednášet dvouletý kurz o dějinách umění východní Evropy, od dubna 1922 tedy působil na FF UK. Přednášky, ve kterých se zaměřil na přenesení zvyků asijských kultur (Čína, Persie, Arménie, Střední Asie) kočovnými kmeny do Evropy, měly velký význam a hluboce zapůsobily na publikum včetně českých a ruských emigrantů, českých umělců (A. Mucha) a některých českých profesorů. Kondakov připravoval veřejné přednášky i ve francouzštině, a to pro zájemce, kteří nerozuměli jeho běžnému kurzu v ruštině. Zřídil podle ruských zvyků domácí seminář pro užší kruh soukromých návštěvníků, do něhož patřili mj. i americký mecenáš John Crane a několik českých vědců. Připravil kurz přednášek pro Alici Masarykovou, dceru prvního prezidenta ČSR, které se vztahovaly k lidovému umění, velký prostor v nich byl věnován výšivkám. Přednášel také dvakrát veřejně pro členy Kruhu pro pěstování dějin umění v Praze. V přednášce dne 23. 11. 1923 analyzoval vznik skaramangia — jezdeckého kabátu (kaftanu) byzantských císařů. Toto téma pak dále rozpracovával. O týden později hovořil o evoluci ikony, která podle něj měla mnoho společného s egyptskými mumiovými portréty. V roce 1923 na zahájení výstavy ruského lidového umění v Praze přednášel o roli ornamentu ve výšivkách.
Jeho oku neušla nejmenší věcná podrobnost a jeho erudice vždy ji dovedla vyložiti. Při tom zase nezůstával u předmětu, nýbrž zkoumal jeho vztahy a půdu, z níž vyrostl.
Na jaře roku 1924 Kondakov navštívil první mezinárodní byzantologický kongres v Bukurešti, kde měl přednášku o byzantském oblečení. V červenci roku 1924 spolu s profesorem K. Chytilem a jeho asistentem M. Fridlem navštívili Vyšší Brod, aby prozkoumali kříž, zdobený byzantským emailem, zvaný Závišův, i tato práce měla výstup v knižní podobě.
Přístup Kondakova k památkám a způsoby jeho práce s nimi výstižně popsal již několikrát citovaný Josef Cibulka: „Materiál mravenčí pílí po světě sebraný dovedl téměř neomylně roztříditi, a tak stanoviti periody uměleckého vývoje. […] Podrobně znal techniky malířství a smaltování, o nichž především jednal. […] Věcná stránka památek ho především zajímala, co věc je, co představuje. Jeho oku neušla nejmenší věcná podrobnost a jeho erudice vždy ji dovedla vyložiti. Při tom zase nezůstával u předmětu, nýbrž zkoumal jeho vztahy a půdu, z níž vyrostl. Dějiny politické, náboženské a kulturní byly neustále tázány o radu, a naopak zase obohacovány novými poznatky.”
Způsoby práce a konkrétní cíle se projevily na jeho způsobu výuky. Používal ilustrativní materiál, a to buď fotografie, nebo kresby včetně svých vlastních. Profesor se na každou přednášku připravoval, ty, co konal ve francouzštině, psal a při seminářů překládal byzantské prameny, a to společně s žáky, se kterými rozebíral jednotlivé detaily textů, jako např. oblečení, obuv atd. Tyto znalosti vždy zasazoval do širšího kontextu.
V Praze se Kondakov věnoval také přípravě vydání některých svých stěžejních vědeckých děl. Dokončil zde redakci Ikonografie Madony, která byla pokračováním již vydané Ikonografie Bohorodičky (díl 1–2, Petrohrad 1914, 1915). V roce 1924 si právo na zveřejnění díla koupil Svatý stolec. Kondakov byl členem mnoha ruských i zahraničních akademií, univerzit, ústavů, muzeí, společností atd., byl nositelem řady státních vyznamenání. Do roku 1928, kdy v Sovětském svazu začalo budování socialismu, fungovaly dobré vědecké vztahy s Ruskem, a tak Kondakovovy osmdesáté narozeniny jeho kolegové oslavovali nejen v Praze, ale i v Rusku. Když nedlouho po svém jubileu zemřel, konalo se smuteční shromáždění rovněž v obou zemích. Pochován byl v Praze, v kryptě ruského Chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanském hřbitově.
Na závěr je třeba poznamenat, že činnost Kondakova v Praze měla skutečně mimořádný význam, zejména kurz na UK a soukromé přednášky, jelikož představovaly syntézu jeho veškeré předchozí badatelské činnosti. Jeho úkolem bylo v podstatě založit zde obor, což mu ztěžovala neznalost češtiny. Nicméně se to povedlo a po jeho smrti bylo v Praze v roce 1925 založeno Seminarium Kondakovianum, které se v roce 1931 přeměnilo v Archeologický ústav N. P. Kondakova