Nikolaj Lvovič Okuněv

  • 22. 4. / 5. 5. 1885 narozen ve Varšavě
  • 1905 ukončení studia na gymnáziu v Siedlce (Polsko)
  • 1905–1911 studium na historicko-filologické fakultě Petrohradské univerzity
  • 1911 pokračování studia na Petrohradské univerzitě
  • 1911 studie Вновь открытая роспись церкви св. Феoдора Стратилата в Новгороде o odkrytí fresek v kostele Theodora Stratelata v Novgorodě
  • 1910–1912 studijní cesty a začátek badatelské činnosti: Novgorod, Pskov, Vladimir aj., zúčastnil se vykopávek v arménském Ani, byl zvolen členem Imperátorské Ruské archeologické společnosti
  • 1912 studie Город Ани o stavitelství ve městě Ani
  • 1913 začátek pedagogické činnosti na petrohradském Smolném ústavě šlechtičen a na Děmidovském ženském gymnáziu v Petrohradě, studijní cesty po Rusku, Kyjev, výzkum Sofijské katedrály
  • 1913–1914 vědecký tajemník Ruského Archeologického ústavu v Konstantinopoli
  • 1914 byl přidělen k Akademii věd Ruska, badatelská činnost
  • 1917 magistr teorie a historie umění, soukromý docent Petrohradské univerzity, cesta na záchranu památek v oblasti Kavkazské fronty (dnes území východního Turecka)
  • 1917–1919 soukromý docent a profesor Novorossijské univerzity v Oděse
  • 1919 od podzimu Bílá armáda generála A. I. Děnikina, kulturní oddíl
  • 1920 emigroval do Konstantinopole, odtud do Jugoslávie, rodina vědce zůstala v Rusku v rodinné usedlosti
  • 1921–1923 mimořádný profesor FF univerzity ve Skopje, studium středověkého
  • 1923 v rámci Ruské pomocné akce MZV přijel do Prahy, přednášky pro ruské studenty UK a ČVUT
  • 1925–1935 hostující profesor FF UK (Ústav pro dějiny umění), člen Slovanského ústavu v Praze, člen redakční rady Byzantinoslavica, člen Seminária N. P. Kondakova v Praze (posléze Archeologického ústavu N. P. Kondakova)
  • 1928 studie Столпы святого Георгия Развалины храма XII. века около Нового Базара o nálezech fresek v kostele sv. Pantelejmona v Nerezi
  • 1929 zřízení semináře pro dějiny byzantského a východoslovanského umění při ÚDU FF UK, jehož vedením byl N. L. Okuněv pověřen
  • 1932 založil Archiv a galerii slovanského umění při Slovanském ústavu v Praze
  • 1935 zorganizoval výstavu ruského umění v Cam-Gallasově paláci
  • 1935 jmenován smluvním profesorem FF UK
  • 1938 studie Армяно-грузинская церковная архитектура и ее особенности o arménské středověké architektuře
  • 1942–1948 přidělen Národní a univerzitní knihovně jako smluvní úředník pro práci na registračním katalogu ruských reprodukcí
  • 1947 zúčastnil se expedice na Balkán pod vedením J. Pošmourného
  • 1948 jmenován řádným profesorem FF UK pro obor byzantských a východoevropských dějin
  • 22.3. 1949 zemřel v Praze na dlouhodobou srdeční nemoc

Nikolaj Lvovič Okuněv se narodil v ruské šlechtické rodině ve Varšavě. Navštěvoval chlapecké gymnázium ve městě Siedlce. V roce 1905 byl přijat na historicko-filologickou fakultu Petrohradské univerzity, kde studoval u profesorů N. V. Jastrebova V. N. Beneševiče, S. A. Žebeljova aj., avšak jeho hlavními učiteli byli kunsthistorik D. V. Ajnalov, orientalista N. J. Marr a historik umění a zakladatel oboru dějin byzantského umění jako samostatné vědecké disciplíny akademik N. P. Kondakov.

V letech 1910–1911 ještě jako student zkoumal Okuněv chrám svatého Theodora Stratelata v Novgorodě, kde byla tehdy odkryta část starých fresek. V článku, který posléze publikoval, se zaměřil na soubor fresek, jenž dnes patří k nejvýznamnějším památkám novgorodské kultury z doby rozkvětu republiky ve 14. století. Okuněv se též zabýval uměním středověké Arménie a Gruzie. V roce 1911 se vydal na vykopávky do Ani, jehož pozůstatky se dnes nacházejí ve východním Turecku poblíž arménsko-turecké hranice — rozsáhlý výzkum této lokality, který patřil k největším projektům ruské humanitní vědy té doby, začal akademik Nikolaj J. Marr v roce 1892. Okuněv si zde zvolil jako téma architekturu Ani. Jeho cílem bylo uspořádat výsledky předchozích výzkumů a vytvořit obraz stavitelství ve středověkém městě.

K této problematice se vrátil i později v emigraci, například v článku z roku 1938 upozorňoval na neuvěřitelné bohatství tvarů arménské architektury. Dalším Okuněnovým badatelským tématem byla skupina tzv. „kulatých“ chrámů neboli kostelů s kruhovým půdorysem. K nim patří Surb Prkič, chrám Spasitele (1035–1036) — knížecí stavba rodu Pachlavuni, kde se kupole (12,45 m) na širokém tamburu (15,3 m) opírá o osm sloupů stojících na kruhovém půdorysu. Podle svědectví N. P. Kondakova hledal Okuněv vzor pro ideový původ arménských „kulatých“ chrámů v Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Zakladatelem tohoto směru vědeckého zkoumání byl na začátku 20. století právě Okuněvův učitel Kondakov — výzkumy na tomto poli ale byly v ruské vědě přerušeny vzhledem ke změnám politického režimu po roce 1918.

V roce 1912 Okuněv založil rodinu s Věrou Petrovnou, rozenou Patrikovou (1888–1961) a v létě roku 1913 s ní a půlroční dcerou Irinou odcestoval do Cařihradu, kde pracoval jako vědecký tajemník Ruského archeologického institutu. Tato jeho činnost netrvala dlouho, na podzim roku 1914 museli kvůli vypuknutí první světové války všichni pracovníci ústavu odjet zpět do Ruska. V období 1915 až 1919 nicméně na svět přišly další dvě Okuněnovovy děti — Věra a Michail.

Toto rozhodnutí určilo jeho osud, který jej na začátku roku 1920 zavedl z Ruska přes Cařihrad do Skopje, kde vědec dva a půl roky působil jako mimořádný profesor na filozofické fakultě pobočky Bělehradské univerzity.

V roce 1917 Okuněv podnikl na pozvání N. J. Marra cestu na záchranu památek na Kavkazskou frontu. Organizátorem těchto cest byla od roku 1915 Ruská akademie věd. Dle Okuněvova názoru arménské stavitelství ovlivnilo architekturu mnoha sousedních národů. Řada konstrukčních a dekorativních forem byla přijata Byzancí, Arménie ovlivnila také vývoj půdorysu srbských kostelů 12. a 13. století. Arménský původ mají i některé zvláštnosti staroruské architektury (například snížené oblouky kleneb), arménské tvary lze najít v Bulharsku, vliv arménských staveb vykazuje též rumunská architektura. V této oblasti si Okuněv pořídil fotodokumentaci, kterou využíval později během výuky na Karlově univerzitě.

Po návratu z cesty na podzim 1917 Okuněv urychleně odjel do Oděsy, kde získal místo privátního docenta na Novorossijské univerzitě. Avšak 6. září roku 1919 byl propuštěn a vstoupil do kulturního oddělení Bílé armády generála A. I. Děnikina. Toto rozhodnutí určilo jeho osud, který jej na začátku roku 1920 zavedl z Ruska přes Cařihrad do Skopje, kde vědec dva a půl roky působil jako mimořádný profesor na filozofické fakultě pobočky Bělehradské univerzity.

Prvního března 1923 v rámci Ruské pomocné akce se Okuněv přestěhoval do Prahy, kde začal přednášet nejdříve pro rusky mluvící studenty UK, ČVUT a pro studenty Ruské pedagogické univerzity. Stal se členem Ruské historické společnosti, pořádal přednášky. V roce 1924 za ním přijela jeho rodina — manželka, její matka a tři děti. Po smrti N. P. Kondakova v prosinci 1925 byl zvolen mimořádným hostujícím profesorem FF UK, pokračoval ve směru vytyčeném jeho učitelem a postupně rozšiřoval výuku o nové kurzy. Kromě toho začal učit na ČVUT. Od roku 1925 byl členem Archeologického semináře N. P. Kondakova, který se v roce 1931 proměnil na Archeologický ústav N. P. Kondakova, pravidelně publikoval v jeho ročenkách Seminarium Kondakovianum.

V rámci badatelské činnosti Okuněv každou letní sezónu podnikal služební cestu na Balkán nebo po Evropě. Jeden z jeho nejdůležitějších vědeckých projektů byl spojen s makedonským Skopje, kde v době působení navštívil chrám svatého Pantelejmona ve vesnici Nerezi poblíž města. Jednalo se o nevelkou chrámovou pětikupolovou stavbu typu vepsaného kříže z 12. století, vyzdobenou nástěnnou malbou, která byla přemalovaná v pozdějších dobách. V Československu Okuněv požádal ministerstvo školství a národní osvěty o finance na restaurování maleb a jeho žádosti bylo vyhověno. Během letní sezóny roku 1927 zde postupně odstranil přemalby — a objevil tak novou unikátní památku byzantského umění 12. století. V roce 1927 o chrámu Pantelejmona v Nerezi a jeho výzdobě publikoval článek, dva roky poté vydal práci o zdejším ikonostasu. Na II. a III. mezinárodním byzantologickém kongresu, kterých se Okuněv od jejich vzniku po celý život pravidelně účastnil, též toto téma prezentoval. Soubor nerezských fresek byl vzorem pro řadu významných srbských památek nejbližšího okolí, jako například Studenica, Kurbinovo, Staro-Nagoričino, Gračanica. Těmto a dalším srbským památkám se Okuněv také věnoval, publikoval o nich v časopisu Byzantinoslavica a v dalších českých a evropských vědeckých vydáních.

…výuku doprovázel rozsáhlým fotografickým materiálem na diapozitivech ze svých cest. Podle vzpomínek byl komunikativní a studenti si ho vážili a měli ho rádi.

Nová etapa ve výzkumu srbské architektury byla spojena se jménem francouzského historika umění G. Milleta. Okuněv pokračoval ve směru, který G. Millet určil, a začal rozpracovávat koncepci vytvoření rašského nebo srbského typu chrámu, ovlivněného jak architekturou křesťanského Východu, konkrétně Arménie, tak i Byzance a Západu. Práce o chrámu svatého Jiří v Rase (Džurdževi Stupovi), který se nachází poblíž Nového Pazaru, se stala jedním z prvních Okuněvových monografických článků o srbské architektuře a umění. Okuněv z podpory českého MZV navštívil zříceninu v letě 1926. Ve svém článku tvrdil, že chrám svatého Jiří je ukázkový vzor srbského stylu v architektuře 12.–13. století, na kterém jsou výborně vidět všechny elementy, z nichž tento styl vznikl. Podotýkal, že bez ohledu na blízké sousedství Byzance je v srbském stavitelství relativně málo čistě byzantských prvků. Srbský typ chrámu soustředil především rysy východokřesťanské a západní architektury. Výsledkem takové kombinace se stal zvláštní typ kostela, charakteristický pro středověký srbský stát. Vývoj rašského typu chrámu lze pozorovat také na příkladu kostela Zesnutí Bohorodičky Studenického kláštera, chrámů v Žiče, Beranu, Mileševu, Sopočanech, Gradaci, Arilje, kostela svatého Štefana v Baňské. Poslední příklad podobného chrámu nacházíme v malém kostelíku svatých Jáchyma a Anny ve Studenici (1314). Všechny tyto znalosti Okuněv předával studentům a výuku doprovázel rozsáhlým fotografickým materiálem na diapozitivech ze svých cest. Podle ústních vzpomínek syna ing. arch. J. Pošmourného byl komunikativní a studenti si ho vážili a měli ho rádi.

V roce 1929 s ohledem na jeho významné působení na FF UK, které značně rozšiřovalo výuku a poskytovalo studentům dosud nebývalé možnosti, byl zřízen při ÚDU seminář pro dějiny byzantského a východoslovanského umění a Okuněv byl pověřen jeho vedením. Tematický záběr jeho přednáškových cyklů byl v té době už velmi široký: od umění byzantského, staroruského a srbského středověkého přes umění muslimských zemí, ovlivněných Byzancí, k umění ruskému 18. až 20. století. Přednášel jak o výtvarném umění, tak i o architektuře zmíněných oblastí. V roce 1929 byl zvolen členem Slovanského ústavu v Praze, kde začal působit v jeho byzantologické sekci. Stal se jedním z redaktorů dodnes existujícího českého časopisu byzantsko-slovanských studií Byzantinoslavica.

V rámci své činnosti ve Slovanském ústavu v roce 1932 Okuněv zorganizoval Archiv a galerii slovanského umění, kde shromažďoval informace o ruských umělcích za hranicemi domovského státu, o obrazech ruského původu v evropských a českých sbírkách, dokonce i o památkách v Rusku. Postupně se tato vzácná sbírka listin (archiv je dnes bohužel nezvěstný) rozšířila také o obrazovou složku (část uměleckých děl se postupem času ztratila, část je v majetku Národní galerie v Praze, Galerie výtvarného umění v Náchodě a Akademie věd). V roce 1935 Okuněv zorganizoval I. retrospektivní výstavu ruského malířství a sochařství 18.–20. století, která proběhla v Clam-Gallasově paláci; nejrozsáhlejší, jaká dosud na toto téma v českých zemích proběhla. Zpracoval také většinu českých soukromých sbírek, popsal obrazy od ruských umělců, nafotil je a tím založil základ pro celé následující bádání v této oblasti. Ve svém oboru působil nejen jako badatel, ale také jako znalec a poradce.

V roce 1936 Okuněvova rodina obdržela československé občanství. Během války v roce 1942 byl přidělen Národní a univerzitní knihovně jako smluvní úředník pro práci na registračním katalogu ruských reprodukcí a po válce, když byla výuka na školách obnovena, se vrátil zpět na FF UK a na ČVUT, kde nadále vyučoval. V roce 1946 podnikl cestu do Paříže a v roce 1947, v rámci expedice zorganizované Okuněvovým žákem ing. arch. J. Pošmourným z ČVUT, na Balkán. Vědci a studenti prohlíželi památky, natáčeli je, fotografovali. Výsledkem byl film, fotoarchiv a podklady pro další vědeckou práci účastníků. V roce 1948 byl Okuněv jmenován řádným profesorem FF UK pro obor byzantských a východoevropských dějin.

V rámci svého působení na FF UK a na ČVUT vychoval řadu žáků, např. Josefa Myslivce (1907–1971), právníka a historika umění, absolventa FF UK, vynikajícího českého vědce, který se zajímal o ikonografii jednotlivých zobrazení a celých cyklů v oblasti byzantského a staroruského umění, a to i v souvislosti s literárními prameny. V období druhé světové války Myslivec připravil k vydání katalog ikon Archeologického ústavu N. P. Kondakova. Dalším žákem N. L. Okuněva byl Vladimír Fiala (1922–1997), který se věnoval hlavně dějinám ruského umění 18. až 20. století, jeho práce je pro soudobý vědecký výzkum v této části uměnovědy nenahraditelná. V. Fiala se po Okuněvově smrti stal jeho nástupcem na fakultě a pokračoval v jeho výuce. Josef Pošmourný (1910–1974) byl Okuněvovým žákem na ČVUT, mimo to navštěvoval jeho seminář na UK. Oborem Pošmourného se stala byzantská a středověká srbská architektura v souvislosti s architekturou Velké Moravy. Byl zastáncem názoru, že na Velké Moravě existovalo kamenné stavitelství od 9. století, což bylo později archeologickými nálezy potvrzeno. Je třeba dodat, že k Okuněvovým žákům patřila i jeho starší dcera Irina, která za války tragicky zahynula.

Pohřbu N. L. Okuněva na pražském hřbitově v Bubenči roku 1949 se zúčastnili kolegové ze Slovanského ústavu a UK. Fiala pokračoval a vyučoval na FF UK jak dějiny byzantského, tak i ruského umění. Celoživotní práce Nikolaje Okuněva a jím vyslovené závěry a teze hrály důležitou roli ve vývoji jak české, tak světové historie umění.

Úvod > Ústav > Historie Ústavu > Osobnosti > Nikolaj Lvovič Okuněv