Otakar Hostinský pocházel tak jako řada dalších českých intelektuálů z prostředí existenčně zajištěné a národnostně uvědoměle rodiny. Svou karieru zahájil v období nového rozmachu české moderní kultury a vzdělanosti; své mnohostranné vzdělaní záhy doplnil všestrannou činnosti vědeckou, publikační i organizační. Od vysokoškolského absolutoria přispíval do četných odborných i obecných periodik, případně i deníků, resp. působil jako (spolu)redaktor řady sborníků i edic vědecké povahy i vědu či také národní kulturu popularizujících.
Hostinského vědecká a publicistická aktivita byla od konce šedesátých let 19. století úzce spjata s Uměleckou besedou, kde prolínala jejím literárním a hudebním odborem a zasahovala i do odboru výtvarného. V Besedě i mimo ni patřil s Josefem Durdíkem a Miroslavem Tyršem k sympatizantům soudobé české tvorby, zároveň odmítajícím úzce národovecké (stranické) hledisko při jejím posuzovaní. Střízlivý odstup od takového zaujetí odpovídal jeho pojetí estetického soudu, v němž má při subjektivní povaze souzeni dominovat realita estetického předmětu. Názorově Hostinský rozvíjel zvláště v estetice postoje Herbarta a erbartovců, koncept realismu jako uvěřitelné pravdivosti (i coby program vícerých oborů umělecké tvorby) a téma vztahu uměni–společnost. Pro svou univerzitní karieru byl podporován mj. Josefem Durdíkem a sám naopak podpořil vysokoškolskou karieru Miroslava Tyrše.
Otakar Hostinský patřil k zakladatelům moderní české uměnovědy.
V roli pedagoga se na filozofické fakultě pražské univerzity profiloval už od konce sedmdesátých let 19. století nejprve (a pote trvale) v oborech estetiky a hudební vědy. současně po sedm let přednášel dějiny a teorii uměni na pražské Akademii výtvarných uměni a pote stejnou dobu na pražské uměleckoprůmyslové škole. Mezitím působil v poradních sborech při budovaní Národního divadla. Jeho úvahy o racionálních základech moderního slohu a společenském významu uměni zahrnuly užité uměni; k nim se vrátil ještě závěrem života, kdy rovněž publikoval v časopise Dílo věnovaném výtvarnému umění.
Otakar Hostinský patřil k zakladatelům moderní české uměnovědy. Jeho hlavni odborné zásluhy spočívají v muzikologii i estetice, ale zasloužil se také o obecnou teorii uměni budovanou na analýze estetického soudu a přispěl i k povzneseni české novodobé výtvarné kultury. Jako pedagog se k soustavnému umělecko-historickému působeni na univerzitě dostal na deset let od poloviny devadesátých let 19. století.
Jeho význační žáci se uplatnili v oborech estetiky, muzikologie a kulturní historie…
Své semestrální přednášky zahájil Úvodem do dějin výtvarného uměni (1894‒1895) resp. Úvodem do studia výtvarných uměni (1899‒1900); zařadil rovněž Filosofii dějin uměni (1897 a 1900‒1901). Sled přednášek zahrnoval vývoj stavitelství, malířství i sochařství od starověku do éry baroka; vývoj převážně světový. Posléze se rovněž zasadil za dvě mimořádné profesury pro dějiny výtvarného uměni na české časti univerzity (pro Bohumila Matějku a Karla Chytila) a podstatně přispěl ke zřízeni samostatného semináře pro tento obor žádostmi podanými roku 1904. Jeho význační žáci se uplatnili v oborech estetiky, muzikologie a kulturní historie (např. Otakar Zich a Zdeněk Nejedlý) z historiků uměni různých generaci u něj studovali mj. Karel Chytil,