Václav Wagner patří k předním postavám dějin české památkové péče — a jeho životní příběh, který byl smutně završen politickou perzekucí a vězněním, mimo jiné odráží také jejich temnější stránku. Méně se ví, že odborná dráha Václava Wagnera byla dlouhá léta spojená s Ústavem pro dějiny umění na Karlově univerzitě. Wagner byl nejen zdejší absolvent, ale po dvě desetiletí zde působil jako externí lektor památkové péče — lze jej označit za osobnost, která upevnila a rozvinula tradiční propojení výuky pražských dějin umění s památkovou péčí.
Václav Wagner přišel na svět 7. listopadu 1893 v Kimpolungu na Bukovině (dnes Câmpulung, Rumunsko) jako jediný syn do rodiny vrchního komisaře zdejšího úřadu finanční stráže. Když jeho otec Robert Wagner roku 1899 zemřel, přestěhoval se zbytek rodiny do Pacova, rodného města matky, a poté do Tábora, kde Wagner absolvoval gymnázium. Václava Wagnera odmala trápily zdravotní problémy — vzhledem k jeho další kariéře je třeba zmínit především silnou krátkozrakost, která jej dokonce uchránila od nástupu na frontu — avšak zároveň se odmala projevoval jako mimořádně talentovaný žák a student se zájmy o historii, literaturu, jazyky, umění a hudbu. Jeho vynikající prospěch mu jako dítěti z chudší rodiny zajistil řadu studijních stipendií, a nakonec mu také umožnil nastoupit na vysokou školu. Zvolil si pražskou filozofickou fakultu, konkrétně studium klasické archeologie u Hynka Vysokého a dějin umění u Karla Chytila. Obojí roku 1917 absolvoval s vynikajícími výsledky a za absolventskou práci mu byl udělen doktorát.
Už v průběhu studia a krátce po jeho absolvování Wagner vykonával pomocné práce v několika institucích — Waldesově muzeu, knihovně Archeologického ústavu apod. Zásadní a dlouho kýžený zlom v jeho kariéře nastal v roce 1919, kdy dostal pozvání do nově založeného Státního památkového úřadu od jeho přednosty Luboše Jeřábka. Wagner sem přicházel tedy možnost se zde seznámit téměř se všemi klíčovými osobnostmi meziválečné státní památkové péče — Stanislavem Sochorem, pozdějším přednostou moravskoslezského památkového úřadu, Karlem Kühnem, Rudolfem Hönigschmidtem, Cyrilem Merhoutem a dalšími. V rámci úřadu sice stoupal v kariérním žebříčku pozvolna, nicméně jeho nepostradatelnost se ukázala velmi záhy a od počátku 20. let působil de facto jako zástupce přednosty (Luboše Jeřábka, Rudolfa Hönigschmidta a Cyrila Merhouta) zodpovídající za klíčová organizační i odborná rozhodnutí. Když roku 1940 odešel Cyril Merhout nuceně do důchodu, nahradil jej na pozici přednosty úřadu právě Wagner, který instituci provedl — v letech 1942‒1945 opět v roli zástupce — nelehkým obdobím okupace.
Proti této metodě, která vycházela ze specifické domácí intepretace tezí Aloise Riegela a kterou rozpracovával zejména Zdeněk Wirth, stavěl Wagner „syntetický“ přístup…
Wagnerovy aktivity se ale s působením v úřadu nevyčerpávaly. Stal se aktivním členem několika spolků zaměřených na ochranu památek, mimo jiné i Klubu Za starou Prahu, kde hned ve dvou obdobích zasedal v Domácí radě, výkonném orgánu Klubu. A pochopitelně se také věnoval vlastní odborné činnosti — psal uměleckohistorické studie na různá témata, věnoval se středověké architektuře, památkám v regionech (zejm. rodném Táborsku) a důležité byly jeho příspěvky o barokním umění — byl to on, kdo v roce 1940 upozornil na kostel sv. Josefa v Obořišti, stěžejní realizaci 18. století patřící do tzv. české barokně dynamické skupiny staveb. Jednoznačně nejvýznamnější částí Wagnerova odkazu jsou ale jeho metodologické studie věnované památkové péči. Práce na toto téma začal publikovat poměrně pozdě, až na začátku čtyřicátých let, kdy za sebou měl už dvě dekády památkářské praxe.
Dlouholetá zkušenost ověřená na řadě konkrétních příkladů renovací a obnov jej přivedla k revizi do té doby převažujícího „analytického“ přístupu k památkové obnově, jehož principem bylo chápání památky jako historického pramenu — a který se v praxi projevoval akcentem na konzervaci a zviditelnění jednotlivých historických vrstev památky, byť by měly povahu fragmentů. Proti této metodě, která vycházela ze specifické domácí intepretace tezí Aloise Riegela a kterou rozpracovával zejména Zdeněk Wirth, stavěl Wagner „syntetický“ přístup, akcentující integritu památky jako uceleného uměleckého díla, jehož hodnota spočívá nejen ve stáří, ale též v estetickém působení. Analytické „pitvání“ památek podle něj tyto vrstvy památky nerespektuje a estetickou hodnotu — a tím pádem i podstatnou část smyslu — památky neguje.
Wagnerův syntetický přístup neměl dosavadní praxi popřít, ale spíše doplnit o další akcent. Přesto po válce narazil na tvrdou oponenturu ze strany Zdeňka Wirtha a jeho okruhu, který v důrazu na estetickou kvalitu památek spatřoval riziko návratu romantizujícího dotváření a „vylepšování“ v duchu generace Josefa Mockera. I díky Wirthovu politickému vlivu bylo Wagnerovi znemožněno své teze dále rozpracovávat, přesto na ně další badatelé a historici navazovali — k jeho konceptu se hlásili Jaromír Pešina, Viktor Kotrba a zejména Dobroslav Líbal, který na něm vybudoval metodické základy ústavu SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukce historických měst a objektů). I díky tomuto dlouhodobě rozvíjenému odkazu jsou dnes Wagnerovy nedlouhé statě považovány za ústřední spisy naší památkové teorie — což vypovídá jak o jeho intelektuální pronikavosti a schopnosti výstižně a přesně formulovat, tak zároveň o stavu teoretického bádání v rámci domácí památkové péče.
Mimořádnou kariéru Wagnera jako čelního představitele české památkové péče významně doplňovala jeho dráha pedagogická. Ačkoliv se nikdy nestal kmenovým zaměstnancem Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze, působil zde celá dvě desetiletí. Z iniciativy Karla Chytila začal ústav záhy po vzniku republiky zdůrazňovat nutnost výuky památkové péče jako moderní aplikované historické vědy. Tento osvícený záměr měl naplnit právě Wagner, který od letního semestru 1921 začal — v pozici externího lektora — vést dvouhodinové kurzy památkové péče. Tematicky se zaměřoval na všechny praktické oblasti památkové péče od stavebních obnov po restaurování polychromie sochařských památek. Studenty pochopitelně seznamoval také se svým metodologickým přístupem.
Václav Wagner své přednášky vypisoval do roku 1939 a pokračoval také po válce, v letech 1945‒1949. Měl tedy možnost několik generací historiků umění seznamovat se svoji syntetickou metodou, což mimo jiné vysvětluje, proč Wagnerovy myšlenky přežily jeho politickou likvidaci. Přestože formálně byl z hlediska fungování ústavu pouhý externista, jeho role pro formování profilu tohoto akademického pracoviště byla zásadní. Výuka Karla Chytila, nicméně bylo podstatnou zásluhou dlouhodobého působení Václava Wagnera, že se z ní stala nedílná součást ústavního kurikula. Stejně tak Wagnerovo pojetí výuky, které kombinovalo teorii s důrazem na zcela konkrétní soudobé kauzy, založilo tradici platnou v rámci ústavu dodnes.
Jeho pád předznamenaly osobními antipatiemi motivované útoky historika Cyrila Merhouta, někdejšího kolegy z Klubu Za starou Prahu.
V mnoha ohledech mimořádnou kariéru Václava Wagnera bohužel předčasně ukončila poválečná změna politických poměrů. Jeho pád předznamenaly osobními antipatiemi motivované útoky historika Cyrila Merhouta, někdejšího kolegy z Klubu Za starou Prahu. V nechvalně proslulých článcích „Pustošení Vrtbovské zahrady“ a zejména „Úřední kulturníci a muž světového jména“ publikovaných v Malostranské kronice Wagnera vykreslil jako nekompetentního byrokrata, a navíc přidal obvinění z kolaborace s nacisty, v kontextu doby doslova smrtelně vážné. V té době se navíc Wagner jako přednosta Státního památkového úřadu nacházel v kompetenčním sporu s ministerstvem kultury, respektive Národní kulturní komisí vedenou Zdeňkem Wirthem, která měla na starosti nakládání s konfiskovaným kulturním dědictvím. I tento konflikt měl přitom osobní rozměr, protože Wirth — mimo jiné blízký Merhoutův přítel — Wagnerovu polemiku se „svou“ analytickou metodou dávno nechápal jako věc odborné debaty, ale jako osobní útok.
Wagnerovi oponenti, zejména Zdeněk Wirth, měli značný politický vliv a dovedli jej využít — Wagnerova faktická profesní likvidace začala bezprostředně po únorovém převratu. Už v březnu 1948 byl zbaven funkce přednosty ústavu a sám se rozhodl uchýlit do ústraní v podobě dlouhodobé zdravotní dovolené. To ho ale neuchránilo od toho, aby byl 16. srpna 1949 zatčen Státní bezpečností. Po roce stráveném ve vazbě byl jako údajný mozek „Ilegální skupiny Václava Wagnera“, do níž patřili mimo jiné Wagnerovi kolegové z protinacistického odboje, odsouzen za velezradu a vyzvědačství na 16 let odnětí svobody a propadnutí majetku. Fyzicky křehký Wagner byl vězněn v Mírově a Leopoldově, lágrech s nejhorší pověstí, téměř celou dekádu. Na konci padesátých let byl podmínečně propuštěn, avšak s definitivně podlomeným zdravím. Nedlouhý závěr života strávil ve slepeckém ústavu na Smíchově — zemřel v březnu 1962 v nemocnici, kde byl hospitalizován po vážné srdeční příhodě.
Wirth nebo Merhout možná přímo nepřispěli k Wagnerovu uvěznění, podíl na jeho profesní a veřejné dehonestaci je však nesporný…
Závěrečný osud Václava Wagnera patří mezi ostudné kapitoly dějin české historiografie umění. Zdaleka nebyl jediným historikem umění, který se po roce 1948 stal obětí politických perzekucí, výjimečná na tomto případě je však okolnost, že se na nich podíleli přímo jeho kolegové. Nelze říci, do jaké míry a jestli vůbec Zdeněk Wirth nebo Cyril Merhout přispěli k Wagnerovu uvěznění, avšak jejich podíl na jeho profesní a veřejné dehonestaci, která z něho učinila přinejmenším snazší cíl pozdějších perzekucí, je nesporný; stejně jako skutečnost, že výrazného zastání se nedočkal ani od svých dalších kolegů — byť je třeba říci, že důsledky převratu v únoru 1948 dopadly tvrdě také na ústav a kulturní a akademickou sféru obecně.
Přesto by Wagner neměl být připomínán primárně jako oběť politických represí. V prvé řadě šlo o vynikajícího historika umění, který svůj výjimečný talent dal do služeb ochrany našeho kulturního dědictví. A také do snahy připravovat na ni další generace odborníků na dějiny umění.