V reformní atmosféře roku 1968 hrály vysoké školy klíčovou roli. Díky vysokoškolskému zákonu z roku 1966 se jim do velké míry vrátily ztracené akademické svobody. Navíc se zde začaly potkávat zkušenosti pedagogů, kteří se vraceli k myšlenkám opuštěným po roce 1948, s energií radikálně naladěných a svobodomyslných studentů. Významným intelektuálním centrem Pražského jara se stala také Filozofická fakulta UK, která nejen nabízela řadu prodemokraticky angažovaných intelektuálů, ale také intenzivně pracovala na smíření se svou minulostí prostřednictvím rehabilitačních řízení a přijímání osobností, které měly výuku dlouhá léta zakázanou (jako na dějinách umění Oldřich Blažíček). Ze silně proreformních pozic fakulta neustoupila ani poté, co 21. srpna 1968 Pražské jaro násilně ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy a následná sovětská okupace Československa. Fakulta se přihlásila k poselství svého studenta Jana Palacha a rostoucími náznaky blížící se normalizace se její prodemokratické postoje ještě více radikalizovaly.
Z hlediska pedagogů tedy byly normalizační prověrky daleko fatálnější, než čistky po roce 1948. Platí to i pro katedru dějin umění.
Odvetná opatření normalizátorů týkající se vysokých škol proto na Filozofickou fakultu UK dopadly obzvláště tvrdě. Na konci roku 1969 byla schválena novela vysokoškolského zákona, která opět rušila akademické svobody a která fungování univerzit škol, mimo jiné i právo jmenovat docenty a profesory, podřídila ministrovi školství. Na začátku roku 1970 byli do klíčových pozic na univerzitě, včetně funkce děkana FF UK, dosazeni politicky spolehliví vyslanci nové normalizační garnitury. Zároveň se rozběhly masivní stranické prověrky, které měly školu zbavit všech politicky nežádoucích pedagogů – mířily primárně na členy KSČ, mezi kterými na konci 60. let paradoxně bylo nejvíc zastánců reforem. Na Filozofické fakultě UK jako centru proreformních aktivit byl výsledek prověrek obzvláště drtivý – ze čtyř stovek zaměstnanců jimi úspěšně prošla zhruba čtvrtina, zbytek čekalo vyškrtnutí, nebo vyloučení ze strany, tedy znamenalo zásadní okleštění akademické dráhy, nebo rovnou odchod z fakulty případně oboru.
Z hlediska pedagogů tedy byly normalizační prověrky daleko fatálnější, než čistky po roce 1948. Platí to i pro katedru dějin umění. Zatímco po roce 1948 všichni interní členové katedry vyvázli bez postihu, nyní se naopak většina dočkala trestu. Katedra přitom nepatřila mezi nijak exponovaná pracoviště, žádný z pedagogů se v událostech pražského jara neangažoval nad běžný rámec účasti na shromážděních a či podpisu rezolucí a prohlášení. Přesto byli Petr Wittlich, Jiří Kropáček i Jaroslav Pešina za postoje v roce 1968 vyškrtnuti z KSČ. Šlo o mírnější trest než vyloučení, takže všichni mohli dále vyučovat. Nicméně Pešina byl zbaven funkce ředitele katedry a oběma odborným asistentům byla zastavena habilitace – docenturu mohli oba získat až po roce 1989. Stejně jako v roce 1948 postihly čistky výrazněji externí vyučující. Jiří Frel, Eduard Šafařík a Vojtěch Volavka rovnou emigrovali, Oldřichu Blažíčkovi bylo opět znemožněno vyučovat a stejně tak se musel svých předmětů vzdát Pavel Preiss, kterému se podařilo na poslední chvíli na fakultě habilitovat. Obzvláště pozoruhodný pak byl osud Jaromíra Neumanna – někdejší stalinista patřil mezi nejhlasitější zastánce Pražského jara mezi historiky umění. V rámci prověrek byl proto vyloučen z KSČ, zbaven místa v ČSAV i možnosti vyučovat. Zbytek své kariéry strávil v Národní galerii, ovšem jen s omezenou možností publikovat.
S politicky čistým štítem prošli zvraty po roce 1968 jen dva lidé, odborní asistenti Vladimír Fiala a Věra Soukupová. U Soukupové, která byla především politický kádr a odborně ani pedagogicky nehrála na katedře výraznou roli, to není překvapivé. Osud Vladimíra Fialy byl ale složitější. Fiala patřil v roce 1970 dokonce do tzv. zdravého jádra, skupiny 37 straníků, kteří jako první prošli prověrkami a kteří posléze pomáhali organizovat prověřování svých kolegů a celkovou „konsolidaci“ fakulty. Pro Fialu, jehož pozice na katedře vzhledem k nepříliš přesvědčivým badatelským výkonům slábla, znamenal nástup normalizace příležitost pro kýžený kariérní postup. Po odvolání Jaroslava Pešiny byl právě on jmenován ředitelem katedry a v roce 1973 se mu konečně podařilo také úspěšně habilitovat. Dál však jeho kariéra nepostupovala podle jeho představ – komunistický režim totiž napůl záměrně a napůl bezděky postupně uvrhl celou katedru do krize a Fialova kariéra tuto trajektorii sledovala, nikdy proto nedosáhl kýžené profesury. Do velké míry tomu tak bylo i proto, že Fiala byl přese vše historikem umění a dlouholetým členem katedry, který se snažil své pracoviště hájit. Jeho síly na to ale zejména v 80. letech nestačily.
Stranický trest se vyhnul také Jaromíru Homolkovi, a to z prozaického důvodu – Homolka nikdy nebyl členem KSČ. Ani jeho kariéra ale po roce 1969 nezůstala bez šrámů. Přestože se stal jednoznačnou oporou katedry a v průběhu 70. let i nepřehlédnutelnou kapacitou české medievistiky, musel na již dávno připravenou habilitaci čekat až do samého sklonku 80. let, kdy katedra neměla žádného nového docenta a její personální situace už byla neúnosná i z hlediska komunistického vedení fakulty.
…opatření se se dotklo i uměnovědné katedry, která byla v roce 1971 sloučena s estetikou na katedru dějin umění a estetiky…
Prověrky, propouštění a kariérní zvraty, které přišly po roce 1970, uvrhly většinu oborů na fakultě do zmatku a nejistoty. Odešlo velké množství pedagogů, které neměl kdo nahradit, takže některá fakultní pracoviště se ocitla na hraně zániku. Respektovaní pedagogové museli odejít, nebo se spokojit s podřadnou asistentskou rolí, do vedení kateder byli dosazovány odborně neschopné politické kádry. Stav provizoria a chaosu, který kvůli těmto změnám na fakultě zavládl nicméně režimu do velké míry vyhovoval. Normalizační vedení fakulty ho využilo v prvé řadě k reorganizacím, mezi něž patřilo i slučování personálně zdecimovaných kateder. Toto opatření se se dotklo i uměnovědné katedry, která byla v roce 1971 sloučena s estetikou na katedru dějin umění a estetiky. Šlo o krok do velké míry formální – obě oddělení nadále fungovala organizačně nezávisle a dlouho dokonce sídlila i na jiných budovách (dějiny umění na právnické fakultě, estetika v Celetné 20). Díky sloučení obou pracovišť se nicméně vlivným členem katedry nakrátko stal komunistický prominentní novinář a politicky jmenovaný profesor Jiří Hájek, jenž byl jistou dobu veden jako „kádrová rezerva“ na místo ředitele – nakonec dal naštěstí přednost kariéře v ČSAV.
Z hlediska výuky si katedra v 70. letech dokázala udržet alespoň zdánlivý status quo. Jaroslav Pešina s Jaromírem Homolkou pokračovali v silné medievistické tradici ústavu, Petr Wittlich rozšiřoval výuku 20. století a Jiří Kropáček vedl kurzy věnované především renesanci. Ředitel Fiala se věnoval východoslovanskému umění a Věra Soukupová přednášela tvorbu 19. století. Ostatní předměty zajišťovali externisté, kterých byl v některých oblastech nedostatek – týkalo se to zejména barokního umění, u něhož se v průběhu 70. let vystřídali postupně čtyři vyučující. Přes zdání celkové normality se katedra postupně propadala do vleklé krize – její první signály se pouze neprojevovaly na fungování pedagogického sboru.
…v roce 1980 bylo prezenční studium dějin umění otevřeno v Praze naposledy,…
V roce 1973 začala „přestavba“ vysokoškolského studia, která v řadě etap pokračovala vlastně až do pádu režimu. Jejím cílem bylo mimo jiné humanitní obory ještě více přizpůsobit praxi a „společenské poptávce“. Kromě zkracování doby studia a unifikace studijních plánů z přestavby pro dějiny umění plynul především jeden důsledek – protože režim obor dějin umění považoval z nerentabilní a v podmínkách socialistické společnosti jen málo uplatnitelný, začal omezovat možnost nabírat nové studenty. I předtím se obor otevíral jen nepravidelně, nábor prezenčních studentů se jeden rok prováděl v Praze a druhý v Brně, ovšem nyní došlo ke skutečnému útlumu: v roce 1980 bylo prezenční studium dějin umění otevřeno v Praze naposledy. Celou další dekádu bylo možné uměnovědu studovat jen dálkově.
Toto opatření přišlo do situace, kdy se začala projevovat únava pedagogického sboru. Katedra byla po odchodu Jaroslava Pešiny do důchodu od roku 1977 bez profesora a stávajícím pedagogům byl akademický postup buď znemožněn, nebo ho nebyli odborně schopni. Navíc zde chyběly čerstvé síly z generace třicátníků a dvacátníků. Katedra stárla, ale neměla vychované nástupce – a jelikož nyní nemohla řádně přijímat studenty, byly vyhlídky na změnu dosti černé. Tato situace nejvíce trápila Vladimíra Fialu, který měl od sklonku 70. let za úkol najít budoucího nástupce na místo ředitele katedry. Jako velmi nadějný se ukázal být pokus přijmout na katedru Josefa Krásu, který zde dva roky externě vedl specializované přednášky. Záměr, který nepochybně vítalo celé osazenstvo katedry a který by znamenal obnovení úzkých vazeb katedry na uměnovědný ústav ČSAV, ale nakonec ztroskotal na odporu Celozávodního výboru KSČ, faktického řídícího orgánu fakulty.
První interní posilou od roku 1969 tak bylo přijetí interní aspirantky Aleny Alsterové na pozici odborné asistentky. Alsterová měla zajistit výuku 17. a 18. století, která patřila mezi dlouhodobé slabiny katedry. Za výuku tohoto období zodpovídala až do roku 1994, nicméně původní odborný potenciál se jí naplnit nepodařilo a na katedře nakonec nezanechala hlubší stopu. Kromě Alsterové výuku na katedře pomáhali doplňovat „malí“ asistenti, tedy interní aspiranti bez řádného úvazku, například Vladimír Czumalo, nebo Markéta Nováková (později Theinhardt). Tyto posily byly ale vyvažovány dalšími odchody – v roce 1983 odešla do penze Věra Soukupová, v roce 1986 Vladimír Fiala (který však na katedře působil až do konce 80. let jako externista). Protože uměnovědné oddělení na jeho místo nemohlo nabídnout nikoho politicky přijatelného, ujala se funkce dosavadní vedoucí oddělení estetiky Eva Foglarová, do čela uměnovědného oddělení se pak roku 1987 postavil Petr Wittlich.
…na kritický nedostatek nových historiků umění začala na příslušných místech upozorňovat ČSAV, Národní galerie nebo Svaz československých umělců.
Foglarová katedru přebírala v situaci, kdy se uměnovědné oddělení pomalu vzpamatovávalo patrně z vůbec nejhlubší krize od zavření vysokých škol za protektorátu. S pokračující přestavbou studia se totiž v 80. letech ještě více utužil systém tzv. směrných čísel, který určoval plánovaný počet absolventů pro praxi. Zároveň byl čím dál odtrženější od reality – zatímco v muzeích a galeriích začínal být kritický nedostatek odborníků, režim nadále pokračoval v utlumování oboru. V akademickém roce 1984/85 dospěla situace do stavu, že oddělení dějin umění nemělo žádné studenty – žádný ročník už nedobíhal a celé tři roky předtím se studium neotevíralo. Fakulta oslabeného stavu katedry navíc využila k dislokaci – z relativně velkorysých prostor na Právnické fakultě byla přestěhována do 4. patra budovy v Celetné ulici 20, které se ukázaly jako stísněné a krajně nevyhovující. Ústav pro dějiny umění v nich – přes pozdější zásadní rozšíření pedagogického sboru i počtu studentů – sídlí dodnes.
V době nástupu Evy Foglarové už se ze situace katedry stal obecnější problém, který řešil v podstatě celý obor – na kritický nedostatek nových historiků umění začala na příslušných místech upozorňovat ČSAV, Národní galerie nebo Svaz československých umělců. Ministerstvo školství ani ministerstvo kultury však přes tyto urgence nijak nezakročily. V roce 1985 a 1988 se pouze podařilo prosadit otevření oboru, spojujícího estetiku s dějinami umění – samostatné prezenční studium historie umění ale otevřeno nebylo.
Jediným náznakem změn, které měly brzy přijít, tak byly dílčí personální posuny. V roce 1987 nastoupil jako odborný asistent Vladimír Hrubý, znalec středověkého a renesančního umění a také památkové péče, kterou měl ve výuce primárně na starosti. Nečekaný zlom pak představovala v roce 1988 habilitace Jaromíra Homolky, po 15 letech první, která byla na katedře povolena. Homolka byl ve stejném roce zároveň rovněž nečekaně pověřen vedení celé katedry, protože Eva Foglarová vycestovala na delší zahraniční pobyt.
Homolka pokračoval v úsilí o oživení studia dějin umění a v přípravách návrhů na adekvátní úpravu studia a jednáními ohledně navýšení směrných čísel. Doba ale tyto snahy předběhla – konec listopadu 1989 přinesl společenský převrat, který náhle celému Československu, dějiny umění na Karlově univerzitě nevyjímaje, nabídl novou perspektivu. Stejně jako v roce 1948 a 1968 nebyla ani v roce 1989 uměnovědná katedra v centru dění, stejně jako tehdy však jimi nezůstala nedotčena. V prosinci 1989 pod tlakem událostí složil pověřený ředitel ústavu funkci. Jaromír Homolka ale rozhodně nebyl reprezentantem odcházející politické moci, a proto byl do vedení katedry okamžitě a jednohlasně opět zvolen. Ačkoliv se navenek nic nezměnilo, šlo o důležité, očistné gesto. Z prozatímního, dočasně pověřeného ředitele katedry se stal první ředitel zvolený demokratickým způsobem za plné podpory svých kolegů – katedra tak byla symbolicky připravena na vstup do nové doby a nových poměrů.